V jedné ze svých her se šiřitelé myšlenek českého génia Járy Cimrmana zmiňují o průběhu představení, kdy se pocity diváctva přesunují od prvku očekávání k prvku zklamání a to stále dokola. U nového alba litevských Obtest jsem si prožil něco podobného, ale naruby. Vycházejíc z dostupných informací, dle kterých Obtest se z vod brutálního death metalu z počátku svého působení v devadesátých letech minulého století přesunuli k black metalu, aby pomalu dospěli k pohanskému válečnému metalu, jsem očekával zvukové peklo v intencích hroutícího se záhrobí, demolující mé, melodiemi poněkud zhýčkané, sluchovody. Tohle skutečně není hrnec, ve kterém bych s chutí máchal své pysky. Připraven na nejhorší jsem však, ač pacifista, vydržel sledovat jejich válečné tažení a v některých momentech bitvy jsem i se zalíbením zkoumal detaily jejich bojové taktiky.
Ty zásadní momenty, které mi k tvorbě Obtest dokázali vyšlápnout cestičku, je jazyk, ve kterém se tvorba Obtest odehrává, a živelná energie s náznaky melodičnosti, které z alba vykukují. Obtest zpívají ve své mateřštině a, chca nechca, litevština mi zní vskutku exoticky a přitažlivě. Přiznávám, že jednotlivé výstřelky jiných nejmenovaných kapel v jejich rodné řeči na mě obvykle působí hodně osvěžujícím dojmem a „Iš Kartos i Karta“ (Z generace na generaci) posouvá litevština do vskutku reálně působícího pohansko-válečného ležení. Jediný pohled na chasníky povalující se v očekávání budoucích bitev vám stačí k přesvědčení, že pokud k tomu dostanou příležitost, tak se s váma rozhodně mazat nebudou. A taková je i muzika Obtest. Nádech místního folklóru inspirovaný heavy metalem, využívající základy black metalu, říznutého severským power metalem. Hm, zní to děsně, ale tak si prostě jen představte řádně zdivočelé a mimořádně nasrané Ensiferum a jste doma.
Úvodní „Paskutiné Akimirka“ sází na výrazný kytarový riff a vyřvávaný naléhavý Baalberithův vokál. Příprava na bitvu začíná a s ní pro mě i ta přístupnější část alba. Následující „Devyniaragis“, to už je valící se buldozer s neprostupnou kytarovou hradbou, řítící se vysooktanovou rychlostí na protivníka. „Iš Kartos I Karta“ je pro mě vrcholem alba, ale přiznávám, že pro zarputilé válečníky se asi nejvíc vzdaluje od představ nekompromisního válečného běsnění. No co, tenhle vskutku agresivně rytmicko melodický počin berte jako navolnění nepřítele před nadcházející bitvou, ve stylu, není se čeho bát, my přece nejsme takoví killeři. Ale nedejte se mýlit. Obtest se zaklínají ohněm svých předků a slibují, že jejich pevná zeď vydrží na věky a nepovolí. I když bitva ještě chvíli potrvá, Obtest jsou jednoznačně přesvědčeni o svém vítězství („Pergalé“). A řeknu vám, já chápu, že je to blbost, netuším jestli někdy někoho v Litvě napadlo využít k bitvě vozovou hradbu. Ale to, co se děje na albu dál, to je nástup hodný neporazitelných válečníků. Jo, tady se vozy nepoužívají k udržení linie, tady se jednoduše vozy naložily kamením a hrk dolů z kopce na zblblého protivníka. Zbytek alba se mění v bezhlavé nahánění těch chudáků, kteří nájezd přežili a jak říkám, Obtest se s tím vážně nemažou. Výrazné majestátní riffy, výpravná, důrazná a zbytečně neprotahovaná sóla a rozohnělý, zdivočelý zpěv. Ještě někdo přežil? Tak „Pirmyn! /Vpřed!/ “, dorazit ty trosky!!!
Závěrečné „Suminti Juodi Takai“ je věnované památce Quorthona. Svébytná banda důstojně vzdává poctu chytlavou kytarovou palbou a hutným chorálem nejen Qourthonovi, ale i všem těm, které svojí jízdou převálcovala.
Ne, ne, tohle vskutku není můj šálek kávy. Alespoň ne každodenní. Ono totiž na chvíli si vyčistit hlavu, stát se válečnickým barbarem a vykašlat se na všechna zažitá klišé není úplně od věci. Takže ta vrata mezi mnou a Obtest zůstávají pootevřená. Abych nezapomněl, stateční válečníci, Obtest se chystají 22. ledna předvést svou válečnou show i v Praze. Takže pokud vám zbroj nezrezla a zbraně neotupěly, máte možnost přesvědčit se na vlastní oči, jak válčí ta litevská cháska.
|
