Při poslechu aktuálního alba libereckých Act Of God mi v hlavě našeptával jakýsi neplecháček neposeda, že mám ideální příležitost konečně napsat výstižnou, údernou, jednoznačnou a hlavně krátkou recenzi. A jak že by byla vypadala? Přesně takhle:
„ Hahou, to je vskutku pestrobarevná, šťavnatá a šmakózní mňamka.“
Tím je snad řečeno všechno podstatné. A tak jen z úcty k hudebníkům, kteří se na tomto albu podíleli, utrousím pár slov o muzice, kterou je rozumnější spíš poslouchat než okecávat. „…časem zapomenutí…“ je druhý plnohodnotný počin v historii kapely, který se docela marně pokouším napasovat do nějaké škatulky. Temná metalová atmosféra, podepřená blackovými klávesami, s doomovým nádechem krásky za jedním a chraplavým zvířetem za druhým mikrofonem, s výraznými melodiemi, melancholickou náladou a občasným úletem do punkové zběsilosti a speedového kvaltu. Prostě a jednoduše - heavy metal v plné kráse. A kupodivu, tenhle zdánlivý slepenec a maglajs je pospojován účelně, bez námahy a škobrtání do soudržného celku. Albu dominují řádně nabroušené agresivní kytary, hutné riffy, všudypřítomná klávesomalba a nespoutaná energie, to vše zabalené do hodně slušivého zvukového kabátu. Moment, kterého jsem se obával nejvíc, totiž zadoomané spojení mužného chropotu a dívčího sedmihlásku, je na albu použito natolik smysluplně, že jsem se já, věčný šťoura, olízl i za ušima.
Nejsvětlejší momenty? Pochrochtával jsem zejména u „Rytíře“. Klenuté melodie se středověkými motivy, kde hlas Martina Hrachovce zapomněl na chrčák a majestátnosti skladby to jen prospělo. Duetové spojení hlasů Martina a Anny Burianové v refrénu téhle skladbě hóódně sluší. Za další z těch výrazných pecek na albu považuju hutnou „Historii z budoucnosti“, jednu ze skladeb, kde se chraplák, příjemně zlehčený úvodním dívčím vokálem, výrazně chopí žezla, se zadumanou pomalejší instrumentálně-vokální pasáží. Mimochodem, místo pro chytlavá a nápaditá kytarová sóla si Act Of God najdou ve všech skladbách. Za nejsilnější skladbu považuji „Sto let dál“, energický, šlapající rytmus, duet Anny a ne zcela ochraptělého Martina, vybočující z celkově melancholického nádechu svým pozitivnějším motivem. Ze všech strachů, žalů, bolesti a kapek krve na albu rozesetých jak bílé světlo vykukuje optimistické bourání temnoty: „černým ohněm ze své duše rozpálím život a smrt mi může…“. Do těch výjimečných momentů musím zahrnout i křehkou „Projít se nebem“, kde rozmáchlou melodii krotí posmutnělý hlásek Aničky. Celá ta melancholie rozervaných duší, které nechtějí vzdát svůj boj je natolik intenzivní, že maniackým depresivistům nedoporučuju poslouchat jinak, než v pravé poledne a za intezivního slunečního svitu.
Slabší chvíle Act Of God? Je nesmysl mluvit o slabších chvílích, ale v kontextu s ostatní náplní alba mi titulní „Časem zapomenutí“ do celkové koncepce ne a ne zapadnout. Skladba, kde se na rychlostní pedál šlape vskutku intenzivně, naprosto zběsilá, nemilosrdná a masakrující jízda s punkovou nadrzlostí a agresí. Sama o sobě vůbec ne špatná, jen do celkové nálady mi prostě nesedí. To samé můžu říct i o „Duše neumírá“. Ale právě na kontrastu těchto nezapadajících skladeb a ostatního materiálu si člověk o to intenzivněji může uvědomit sílu tvorby Act Of God.
Takže konec řečí, pojďme radši poslouchat.
|
