Skandinávskou power scénu chovám ve velké vážnosti a úctě a tak jsem si při pohledu na debutové album švédské čtveřice Haterush spokojeně pomlaskl. Promo materiály hovořily o typickém power zářezu s výrazným vlivem heavy metalu 80. let. Výčet kapel, ve kterých členové Haterush v minulosti působili, naznačoval, že to nejsou žádní nazdárkové a tak se dalo očekávat přinejmenším dost slušný album. Tohle očekávání Haterush bezesporu splnili. Pokud vám to jako hodnocení připadá poněkud strohé, bude to tím, že po počátečním namlsání přišlo klasické „ale“. Za tímhle háčkem se schovává fakt, že Haterush jednoznačně vsadili na jistotu a zaběhané postupy. A výsledkem je stav, velice blízký situaci, kdy se rozhodnete lízat čokoládu přes alobal. Pokud by vás tahle kravina skutečně napadla realizovat, můžete si spokojeně říct, že máte v ruce velice chutný výrobek a máte stoprocentní pravdu. Ale zjistíte, že můžete ochutnávat až do naprostého ulízání a ta chuť se na jazyku stále nějak ne a ne objevit…, a přitom stačí tak málo. Srovnávací metoda s úspěšnějšími krajany při posuzování kvalit alba „Mark Of The Warriors“ možná nebyla vůči Haterush úplně spravedlivá. Přece jen se jedná o jejich prvotinu. Ale po porovnání s jinými švédskými domorodci konstatuji, že u Haterush chybí jakýkoliv záblesk originality, či odlišnosti, čímž se Haterush s odstupem času stávají prakticky neidentifikovatelní. Úplně živě si umím představit reakci power závisláka, kterak někdy někde po čase zaslechne kteroukoli skladbu z „Mark Of The Warriors“: „hergot, to je dobrý…-…kurňa, to už sem někde slyšel...-…no zab mě, ale… fakt nevim kdo…-…ukaž…HATERUSH ?!?!?…- jasně, znám, ty sou dobrý!“
Výraz, který tvorbu Haterush charakterizuje asi nejlépe, je „solidní“. Solidní melodie s nosnými refrény a chytlavými vokálními linkami, zabalené do solidně nasekaných riffů. Bezchybné solidní instrumentální výkony jednotlivých členů. Solidní zpěvák, který bez problémů přechází ze středních poloh do výšek a zpátky. Solidně zvládnutá abeceda metalu, takže chvíli ucítíte závan dýňového oparu, který plynule přejde do zákusku v podobě růžové smetany, aby se vám vzápětí nad hlavou přehnala čarodějnice na bouřkovém mraku, kterou z oblohy sestřelí padající kladivo… a takhle bych mohl pokračovat klidně dál. Nic nepřečnívá ani zprava ani zleva, jak kdyby se před nahráváním sešla porota a seškrtala nejnižší a nejvyšší známky a nechala jen ničím nepřekvapující solidní základ.
Toho největšího momentu překvapení, který jsem na albu našel, budete zřejmě ušetřeni. Těžko říct, zda přeházení skladeb oproti potisku v promo balení je úmyslnou pastí na recenzenta nebo jen výsledkem řádění šotka, které se na ostrém albu už neobjeví. Jako fórek (a možná omyl) to není hloupé, ale protože jde v podstatě o nejoriginálnější moment alba, tak to až tak nevynikne…
Pokud jste z výše napsaných řádků dospěli k názoru, že „Mark Of The Warrior“ nestojí za poslech, nenechte se mýlit. Haterush nahráli lehce nadstandardní materiál, kterým rozhodně nekazí reputaci skandinávským spolkům. Materiál, který se příjemně poslouchá, ale jehož síla poměrně rychle, bohužel, vyšumí. Z té masy průměrných čekatelů na slávu ale Haterush určitě vyčuhují a pokud přisypou špetku invence, mohla by z toho časem být i první liga.
|
