Jsa ovlivněn osvětovými pořady typu Král Šumavy, jedním z dílů kultovního majora Zemana a možná i pod vlivem traumatu, zanechaného četbou pohádek, kde se to podobnou havětí jen hemží, nechovám k bludičkám příliš velkou důvěru. K navázání bližšího vztahu s tímto typem existence mě nezlákalo ani první letmé setkání s ostravskými Ignis Fatuus (tedy bludičkou, či přeludem). Podotýkám, že první kontakt znamenal pohled na přední stranu obalu. Nerad hodnotím grafické ztvárnění obálek, podstatnější je přece jen materiál zanechaný uvnitř krabičky, ale v tomhle případě učiním výjimku. Ignis Fatuus omlouvá fakt, že se jedná o promo materiál, protože umělecky nepříliš vyvedená malůvka pokrouceného anabolikatleta, evidentně rozhozeného z nedostatku bobulí a přítomnosti neoblečené zbloudilé blonďule, těžko pro metalu chtivou část národa zafunguje jako lákavé světýlko v mlžném oparu. Ne každá láska však nutně musí vzniknout už na první pohled. A na ten druhý říkám, že Ignis Fatuus připravili vskutku důstojnou ochutnávku své tvorby.
„Promo demo 2006“ obsahuje celkem tři skladby – v rámci bonusu se závěrečná „No Turning Back“ objeví ještě jednou, v lehce prodloužené verzi – ale Ignis Fatuus nejsou žádní lenoši nebo šetřílkové, takže tahle trojka je rozprostřena na ploše takřka dvaceti minut. Úvodní „Across The Desert And Ice“ začíná až progresivně přemýšlivým vybrnkáváním, ke kterému se postupně přidávají ostatní nástroje. Už v téhle chvíli dají Ignis Fatuus najevo, že se rádi věnují instrumentálním pasážím a věřte, že si jich užijeme ještě dostatek. Proč ne, jednotlivé nástroje jsou dobře čitelné, kluci jsou dostatečně technicky zdatní, a mají i dostatek nápadů, aby nenudili. Pravda, přiznávám, z počátku jsem měl potíže s jakýmsi vypravěčsko-recitačním zpěvem mistra pěvce Romana Kozelského. S nástupem melodického refrénu jsem jeho hlasu už přišel na chuť a pak nebyl problém vnímat chytlavost bludičkovských melodických nápadů. V těch je, myslím, asi největší síla Ignis Fatuus. Nejedná se o žádné prvoplánovitě vlezlé lepkavé odrhovačky, které jednou proženete palicí a pak se jich ne a ne zbavit, ale o zajímavě strukturovanou muziku, u které je stále co objevovat.
Druhá v pořadí „Imperium“ je nejtvrdší skladba na albu, ozdobená závěrečným sborovým refrénem, ve které na jakoukoli progresivnost či zadumanost Ignis Fatuus zapomínají a bezproblémová přímočará heavy jízda jim sluší ještě o něco víc, než v úvodním kousku. Závěrečná „No Turning Back“, začínající – jak jinak – dlouhou instrumentální vyhrávkou, s kytarovým trylkem ve stylu čmeláčího odkazu na jeden z bludiččiných vzorů, se plynule překulí do kvapíkového skotačení a to udělá z téhle skladby nejpovedenější záležitost na cédéčku. Paradoxně, ač jsem před chvilkou Ignis Fatuus za instrumentální nápady pochválil, neodpoustím si konstatování, že v „No Turning Back“ už je vyhrávek přece jen zbytečně moc a trochu brzdí spád téhle skladby. Snad jde jen o přetlak nápadů, který se na plnohodnotném počinu (doufejme, že přijde) podaří Ignis Fatuus smysluplně usměrnit.Pochvalu si Ignis Fatuus zaslouží i za bonusy v podobě fotografií, wallpaperů, loga, textové přílohy a již výše zmíněné prodloužené „No Turning Back“.
Ignis Fatuus vylepšili renomé všem bludičkám. Nechal jsem se svést a udělal jsem tři dlouhé kroky směrem do močálu za tímhle světýlkem. S potěšením konstatuji, že i nadále stojím na pevné zemi, bez toho, aby mi podrážky začaly sklouzávat do bezedného močálu a bytost, která mě k sobě vábí, vypadá natolik lákavě, že jen co znovu pokývá, udělám bez váhání další krok.
|
