Dlouho jsem si lámal hlavu, z které strany se pustit do hodnocení prvotiny italských Dynamic Lights. Ale protože jejich výtvor je (jako obvykle) kulatý a já jen otáčel a otáčel a žádnou rozumnou stranu nenašel, vzal jsem si na pomoc berli v podobě promo materiálu. Dynamic Lights sami svůj styl popisují jako mix progresivního metalu a rocku, ve kterém hlavní roli hrají melodie, zabalené do heavy partů, komplexních rytmických sekcí, osobních vyznání se silnou hlubokou atmosférou, kde nejdůležitějším nástrojem je piano. Italové se přirovnávají k Wolverine, Pain Of Salvation a Fates Warning. „Shape“ má být album, které je potřeba poslouchat pečlivě, album, které nelze pochopit při prvním poslechu.
Jak říkáme my Češi z Moravy, je tahle sebekritika (nebo sebechvála) tak nějak so-so. Neboli „ale tak jo, ale….“ Rozhodně jsem chutné momenty dynamických světýlek neobjevil napoprvé, to je fakt. Nelze než souhlasit s tím, že zvukový základ se odvíjí od černobílých klapek. Tvorbu Dynamic Lights lze charakterizovat častými změnami tempa, rozsáhlostí jednotlivých skladeb a jejich komplikovanou strukturou – osm písní na ploše pětapadesáti minut o ohrádku s názvem progresivní přímo žadoní. Heavy partů zase tolik nehledejte, takže zůstaneme spíš u rocku. Netroufám si odhadnout sílu osobních vyznání, ale to moje so-so vychází z pocitu, že výrazem hluboká atmosféra bych se radši zas tak moc neoháněl. Použiju-li méně honosný pojem náladovka, asi se k dění na albu přiblížím poněkud blíž. A to je hlavní kámen úrazu.
Celé album považuju za ideální zvukové prostředí pro poněkud nepovedený mejdan. Není co pít, není co jíst, holky asi spadly z jiný planety a pokecat taky není s kým. Tak se dá aspoň na plný uši poslouchat muzika. A teď už záleží jen na momentální náladě. Pokud vám unylá okolní atmosféra byť jen sebemíň vzala chuť intenzivně vnímat a hledat, Dynamic Lights vám náladu nejspíš nespraví. No, ale zase mohou být tím posledním impulsem k tomu, aby jste zbytečně neztráceli čas, zvedli své vážené pozadí a odešli se věnovat něčemu smysluplnějšímu. Pokud vás nepovedené okolí přinutí vypnout ostatní smysly a jen poslouchat, zjistíte, že tu a tam blikne plamínek, sem tam zahoří silná melodie, chvílemi zazáří myšlenka. Jenže bum ho, snad přílišná snaha o to použít všechny nápady, které se při tvorbě alba tvůrcům prohnali palicí, způsobí, že album působí roztříšeně a nápady dobré přebíjí nápady špatné a zase naopak.
Hudba Dynamic Lights na mne působí docela vyčerpávajícím dojmem. Na konci desky, ač jsem se chvílemi pobavil, si připadám jak porevoluční hrobník. Spousta dřiny a ty cennosti, které jsem objevil, nevyváží úsilí, které je potřeba poslechu věnovat. Na obranu Dynamic Lights dodávám, že s každým poslechem se mi líbily úplně jiné pasáže, než při poslechu předcházejícím, což svědčí o komplexnosti, složitosti a určité tajemnosti nahrávky. A tak je docela mnohoznačné, že jako nejpovedenější celek mi (statisticky vzato pomyslným čárkováním při zablikání chuťometru) vychází skladba s názvem „Going To Nowhere“. Ne snad, že by Dynamic Lights nevěděli, kam se vydat, ale na svém debutu našli těch cestiček tolik, že prozkoumávání všech pěšinek, byť nepatrných, je spíš na škodu.
Takže, hoši, příště mapu s sebou a ono to půjde.
|
