Má zvápenatělá metalová dušička zase jednou utrpěla šok, ba přímo otravu z kontaktu s realitou objevitelských postupů. Evidentně jsem se nepoučil z konce minulého století, kdy mé první setkání s tvorbou hudebních badatelů z Řecka skončilo těžkým zklamáním. Naladěn věnováním z prvního alba „One With The Swan“, kde Swan Christy přísahají na památku Crisse Olivy, jsem se tak dlouho pídil po jejich tvorbě, až jsem jednoho krásného dne konečně ulovil v té době aktuální novinku, album „Today Die Yesterday“. V očekávání kytarových orgií jsem zasunul toto album do přístroje, ale to, co se na mě vyhrnulo, bylo něco vskutku nečekaného (dodnes jsem první album neslyšel, takže jsem soudil pouze dle svých představ), ale Swan Christy si hlasitě řekli o titul „mistr světa ve stylovém veletoči“. Dodnes se sám sebe snažím přesvědčit, že to album je zajímavé a jeho koupí jsem rozhodně neprohloupil. Holt, to je vývoj a Swan Christy rozhodně nestojí na místě.
Já naiva. Uběhlo šest let a situace se opakuje. Vlastně ne, situace je ještě o něco horší. Tehdy jsem si - po vstřebání faktu, že Swan Christy asi netuší, čím se Criss Oliva ve svém životě zabýval (hm, ten chlápek ze Savatage přece nemusí být jediný Oliva na světě, tak kdo ví, koho mysleli…) – na albu našel pár zajímavých kovových momentů. Novinka „A Decent Album“ mě po prvotním otřesu přivedla k rozjímání, zda jsem skutečně tak netolerantní a zaostalý, že si nedokážu vychutnat výsledek vskutku pozoruhodného vývoje, kterým Swan Christy za dobu své kariéry prošli. V rámci uchování svého duševního zdraví a aspoň špetky vlastní důstojnosti konstatuji, že jsem se nezbláznil ani já ani Swan Christy, ale ten, kdo by měl odvahu tohle album označit za metalové. Pokud, byť jen zlehka, uznáváte jakési metalové cítění, asi bude pro vás „A Decent Album“ nepřekonatelný ořech. Pokud jste hlava každé originalitě otevřená (upozorňuji, že otvor v hlavě je třeba zvětšit do maximálních rozměrů předem, při samotném poslechu by mohlo být již pozdě J), třeba si s nevyzpytatelnými Swan Christy porozumíte. Za sebe říkám, že jsem „A Decent Album“ nepochopil. Již samotný název alba považuji za poněkud zavádějící, neboť prakticky nic kloudného, neřku-li příjemného, na albu nenacházím.
Samply, samply, samply, elektronika, samply, samply, samply. Je pravda, že díky všemožným zvukům tohle album nezní monotónně, pořád se něco děje a pokud byste mermomocí chtěli tvořit databázi využitých zvuků, máte na několik večerů vystaráno. Bohužel, v celé té záplavě všemožných buch-ty, čvach-ty, písk-ty, buch-ty, bub-ly, svis-ty, buch-ty, pink-ty, brum-ty, buchty, koláče… se ztrácí fakt, že hlas vypravěče Kostase Makrise by mohl být docela snesitelnou a relaxační záležitostí. Největší vzrušení jsem zažil při skladbě „Kaufman´s Memory Banks“, kdy jsem několikrát s klením kontroloval, proč se můj stařičký přehrávač se mnou začíná loučit a ejhle, on to byl umělecký záměr! V celé té zvukové kakofonii se Swan Christy alespoň v „Inward Look“ trochu krotí se zvukoexperimenty a ona je to najednou poslouchatelná záležitost (na hony vzdálená čemukoliv kovovému). Ale jinak…, no, jinak se Swan Christy nedá upřít jedinečnost a odvaha experimentovat. Která se v mém případě naprosto míjí účinkem.
A tak než abych sáhodlouze opisoval svůj stav, podobný výrazu indiána, nechápavě a tupě zírajícího do baterky, ke kterému Swan Christy se svým albem výrazně přispěli, k ohodnocení alba použiju slova svého kolegy Štembuse:
„…tohle album je vyloženě recese... :-),… prostě si z toho dělají prdel, no…“.
Štembi, člověče, když já mám pocit, že voni to myslí vážně…
|
