Je to šest měsíců, kdy jsem po poslechu demo materiálu plzeňských Maelström konstatoval, že hlad po chystaném albu sice můj klidný spánek neohrozí, ale rozhodně se Maelström zařadili do kategorie lehce napjaté očekávání. A protože podstatný výraz byl „lehce“ nemohl u mě nastat klasický moment cimrmanovských prvků očekávání a zklamání. I přes tuto výhodu to dalo docela velkou porci rotací, než jsem Maelströmům definitivně přišel na chuť. A když už se mi podařilo zbořit hranici, která mi bůhvíproč bránila nasát kvalitu „Miss Parazit“, je mi při motání se v tomhle mořském víru dóóóóst dobře.
Jak se Maelström uvedli na demu, tak bez rozpaků pokračují i na svojí prvotině. Našlápnutá, agresivní nálada, řádně vychytané riffy, silný a sebejistý hlas Vasila Kobana, přesná a razantní rytmika. Snad jen ta nálepka Arakain vybledla a Maelström se v rámci hutného heavy metalu přesunuli na vedlejší louku, kde sice nálada pražských kolegů ještě lehce zavane, ale intenzivní vůně Metalmorfózy je pryč. Maelström si rázně vykročili svojí vlastní cestou, ehm, samozřejmě, v rámci stylových mantinelů, ale bez nebezpečí káravého ukazování prstem na prvky vytažené ze studní známějších kolegů.
Umytí a učesání skladeb – rozuměj lehounká úprava aranží a podstatně důraznější zvukový kabát - oproti demu mělo vcelku zajímavý efekt. U rychlejších skladeb (Nečekej, Ikarus) se jedná o výkonnostně jinou – jistě, mám na mysli vyšší – třídu. V téhle podobě už bych si netroufl o „Nečekej“ napsat, že se jedná o skladbu bez nápadu. Hodně povedený nářez. U pomalejší „Správnej směr“ mi kupodivu trošku vyšuměla syrově tajemná atmosféra, která na mně dýchla v prvním kole. Těžko říct, zda za to může rozjasnění zvuku, nebo fakt, že kouzlo téhle skladby přebila závěrečná skladba alba s podobně naléhavou (a ještě intenzivnější) náladou. I tak „Správnej směr“ pro mě zůstává jedním z nejsilnějších momentů nahrávky. Čím mě však Maelström naprosto vyrazili pojistky, je už zmíněná závěrečná „Miss Parazit“. Titulní skladba alba, která u mě vážně kandiduje na hitovku roku. Pomalejší tajemný úvod, vypjatý vokál podbarvený chytlavým kytarovým drážděním, vyřvaný houpavý refrén s mrazivě poetickým textem („zvenku každej zámek okouzlí, vevnitř hnijou trubky, plíseň čpí, přijdou když už není o čem snít, Mr. Kanibal, Miss Parazit“). Pánové, klobouk dolů, lapám po dechu, se slečnou parazitem piju z dlaní stále dokola a ta skladba zraje a zraje a zraje do naprosté dokonalosti.
Chybičky? Kdo hledá, najde, vskutku se objevily, ale – postupem času ubývaly - pouze drobné. Do nálady alba mi ne a ne zapadnout elektronické bzuky v úvodním intru „Pád do maelströmu“, stejně tak mi trochu zavazí nezvykle rozvernější „M.S.H.“. To nepatrné kulhání skladby v hudební rovině však Vasil Koban jednoznačně vykompenzoval coby autor textu, když jsem se díky jemu po letech dozvěděl, jak přeložit hudrování mé babičky na mojí hlavu, znějící zhruba jako „morsedshadry“. Teda, babi (a Vasile), já jen zírám, beng, beng! :-).
A ještě je tu zbytek alba, který jsem nezmínil. Ostatní skladby se mohou v pohodě zařadit na úroveň zmíněných „Nečekej a „Ikarus“. Čili patřičně agresivní, úderný hevík s chytrým kytarovým sólováním, důraznou palbou bicích, sem tam vtipným, sem tam ledovým textem a jistotou u mikrofonu.
Na závěr si dovolím lehce parafrázovat závěr své minulé recenze na Maelström: Takže suma sumárum, jednou nespokojené zamručení, jednou rozpačité mávnutí rukou, věšinou odvázané třepání hlavou a podupávání do rytmu, dvakrát extáze s jedním naprostým zásahem do čistočisté desítky. Povedené dílo.
Vířivá bando, jsem rád, jak život s vámi běží dál, to, co jsem ztratil a to, co jsem dal, je (hlavně zásluhou titulní skladby) bohatě vynahrazeno tím, co jsem od „Miss Parazit“ dostal.
|
