Vážený metalový národe, chtěl bych vyhlásit referendum. A čeho že by se týkalo? Osoby jednoho z nejlepších (bývalých) metalových zpěváků Michaela Kiskeho. Tak schválně, kdo z nás nevěří, nedoufá, či si alespoň nepohrává s představou, že se Michael přece jednou (i přes svoje opakovaná negativní prohlášení) vrátí k metalu a natočí klasické speedové album, nechť laskavě zvedne nad hlavu ananas. Ne, skutečně nemám obavu, že by se náhlým prodejem ananasů nějak výrazně zvýšil obrat u tuzemských zelinářů. Ale při poslechu aktuálního Michaelova alba jsem (poprvé za ta léta, kdy Michi vyhlašuje, že metal vlastně nemá rád) ochoten uvěřit, že to ten chlap myslí naprosto vážně. A kupodivu, ani mi to zas tak moc neva. Pokud by měla být každá další navštívenka páně Kiskeho takovým pohlazením, jako je aktuální „Kiske“, tak snad ani nebudu příliš želet Michaelova zběhnutí k lehčímu žánru.
Je ohromující, že od Kiskeho odchodu z Helloween uběhlo už téměř třináct let a stejně ještě stále občas narazím na debaty, týkající se otázky, jestli je Michael největší metalový zrádce. Jasně, tenhle chlapík svým stylem zpěvu byl jedním z těch, kteří definovali speed a power metal. Ale Michaela už dlouho táhne srdce jinam. Předvedl to už na svých minulých, více či méně (bohužel, spíše méně) povedených, sólových počinech i s partou Supared. Až vloni, ve spolupráci s melodiky z Pink Cream 69 dal vyniknout svému excelentnímu hlasu v hodně zdařilém a smysluplném hardrockovém projektu Place Vendome. A v rovině příjemných melodií se drží i na svém, v pořadí třetím, autorském albu. A na rozdíl od tuzemáků Ládi a Petra mi album „Kiske“ zní čistě, bez podezřelého šustění bankovek za každou notou.
Album „Kiske“ se pohybuje v rovině lehkého rocku a sem tam sklouzne až do popové nasládlosti. Dokážu si snadno představit spokojenost kdejaké čerstvé maminy, odkojené tvrdší muzikou, jak se při poslechu spokojeně zavrtí při myšlence, že tohle by mohla tomu svému bigbíťáčkovi, dosud zabalenému v peřince, pouštět před spaním. Na rychlostní pedál se v podstatě nešlápne, jen ve výjimečných chvílích Michael přejde z konejšícího sameťáku k náznakům dynamitu, který evidentně v krku stále přechovává, jen občas chytne kytara chuť si zakvílet v nenápadném a účelném sólu. Akusticky zklidňující atmosféra dělá z alba jednu dlouhou pocitovku, kterou nad hladinou ucajdanosti a přeslazení drží jedinečný Kiskeho vokál. A další zbraní, kterou si Michael přibalil do svého arzenálu, je kontrast mezi muzikou a texty při řešení filozofických otázek. Je to snad až zvrácenost, když za zvuků mazlivé melodie první skladby „Fed By Stones“ Michael svým příjemným a rozvážným hlasem hned na úvod oznámí: „Bůh je mrtev…“
V následující „All-Solution“ jsem zakopl (a já blázen si nedal říct a hledal dost intenzivně) snad o jediný otisk Helloween, nálada skladby dá vzpomenout na pohodový „Windmill“. V popově optimistické „Knew I Would“ se z Kiskeho stává písničkář, hrající si své obyčejné melodie a řešící věčný problém odkud a kam (… dřív nebo později budeme vědět, dřív nebo později vyrosteme, …, nevím proč se cítím tak dobře, ale vždycky jsem věděl, že bych se tak mohl cítit, …dřív nebo později ucítíme smutek, dřív nebo později se vrátíme a dřív nebo později zapomenem). Jediný problém, který jsem na albu objevil, je fakt, že se sem tam Kiske opakuje a u některých skladeb můžete získat dojem, že jste některé momenty už slyšeli. Snad pro narušení uniformity nálady jsou do písní zaaranžovány tu smyčce, tu piáno, tu si důrazněji zabrumlá basa. Ale tato zpestření slouží jen ke zvýraznění Michaelova hlasu. Nejsilnější momenty alba jsem potkal v „Sing My Song“ a „Painted“. První je atmosférická záležitost, která postupně nabývá na intenzitě, kde i Michael svůj zpěv lehce přibrousí a na zjemnění se ozve i dívčí vokál a ve druhé dojde na snad až stadionově chytlavý, rozevlátý a přitom poklidný refrén. Rádiovka jako vyšitá.
Tohle album Kiskemu věřím. Jednoduše řečeno, evoluce. Jak říká klasik „to je přece normální zrání…“ Bylo by nefér kopat do Kiskeho za to, že dospěl. Čeká nás to (nejspíš) skoro všechny. A i když bych se tomu procesu radši vyhnul, pokud dopadnu jako Michi, tak to dospívání taková tragédie nebude.
|
