„Ty nad vším moc dumáš, Štěpánku“, vyhodnotila Borůvka myšlenkové pochody nejpopulárnější českého básníka konce dvacátého století. V konečném důsledku bych se podobných slov při hodnocení nejnovějšího počinu páně Turilliho mohl dočkat i já. A ono by přitom stačilo jen poslouchat a jeden by si mohl dosyta užít melodického vodopádu, linoucího se z alba “Lost Horizons“. Ale to ne, to radši zase přijde ta neodbytná myšlenka. Proč? Co vedlo Lucu Turilliho k založení projektu Dreamquest, co vedlo Lucu Turilliho k takovému personálnímu složení projektu, proč je výsledek takový, jaký je?
Luca Turilli není rozhodně žádný nedozrálý rybízek, co by musel nápady vytahovat z kapes hudebních kolegů. Svoje nadupané myšlenky už léta realizuje v domovských Rhapsody (dnes už Rhapsody Of Fire) a trpí-li přetlakem, přihodí našlapanou sólovku. Co dosud platilo, letos už neplatí. Téměř současně vydané Lucovo sólové album “The Infinite Wonders Of Creations“ ani zdaleka netrpí obvyklou záplavou melodických nápadů a hlavně, křikloun Olaf Hayer byl odstaven od mikrofonu a jen přizvukuje křehuli Bridget Fogle. Melodické nápady si zřejmě Luca pošetřil pro Dreamquest (kdyby Luca prohodil obsah obou alb, určitě by byl blíže k dodržování tradic a zaběhnutého pořádku), kde odložil kytaru a chopil se kláves, k mikrofonu přizval další neznámou divoženku Myst, do party vzal starého kámoše Dominiqua Leurquina a především melody souputníky Saschu Paetha, Roberta Hunecke-Rizza, kteří ho obvykle provázeli na sólovkách (kdepak zůstal Miro, asi nebylo ve studiu dost kláves). Výsledkem je povedené album, u kterého se nemůžu zbavit pocitu, že si Luca šilháním do finských lesů lehce zadělal na oční vadu. Již několikrát jsem tady velebil úspěšné opisovače, ale zrovna u pana Turilliho mi půjčovna nápadů nějak nejde pod nos. Na druhou stranu, Nightwish na podobné orgie patent nevlastní a „Lost Horizons“ je ukázkou, jak blízko k sobě Nightwish a Rhapsody mají. Vezměte silnější pasáže obou kapel, zamíchat, protřepat a máte tady Dreamquest!
A tak jsem při svém dumání zplodil několik konspiračních teorií, co to vlastně Luca vyvádí: a) Luca se chce za každou cenu svézt na moderní vlně metalových zpěvaček, b) Luca svým bývalým přítelkyním splácí všechno (dobré i zlé), čeho se na sobě vzájemně dopustili a proto je nechává zpívat na svých projektech, c) Luca se rozhodl pomoci finským Nightwish s konkursem na novou Tarju, d) Luca už to nemohl vydržet s kytarou a musel se taky jednou veřejně vyřádit u černobílých klapek…a takhle by se dalo pokračovat.
Co je nesporné, Tuomasi Holopainenovi a jeho nočnímu přání vyrostla v době jejich hybernace zatraceně silná konkurence. Luca Turilli je obratný skladatel, tajemné Myst to skvěle zpívá (i když v momentě, kdy dojde na operní árie, mi ve výškááááách Tarja zní daleko příjemněji, zřetelné zejména v italské „Sospiro Divino“), kolekce jednoho intra a jedenácti až dvanácti minisymfonií klávesového gothic-power metalu s rozmáchlými chorály je excelentní melodickou ucholapkou. Těžko vypíchnout nejsilnější momenty a nepopsat téměř celé album, tak doporučuju především vokální orgie v energické „Energy“, která je plná napětí s dynamickými přechody, Myst sem tam štrejchne o hlubší polohy, zbytečně se necpe až k obloze a tenhle výraz jí mimořádně sluší. Další pecku hledejte v „Too Late“, kde dojde na nejdrsnější kytarovou řež, podporující zklidňující pasáže v kontrastu s naléhavým dusně dusajícím refrénem, v titulní „Lost Horizons“ s chytlavým soundtrackovým klávesovým motivem a vášnivě zasněným hlasem Myst, v „Black Rose“, kde Myst, občas zabloudící kamsi ke spodním proudům, zní naprosto dokonale a v bonusové „Gothic Vision“, asi nejvýraznějším odkazu na domovské Rhapsody s již x-využitým motivem Mozartova „dne hněvu“.
Luca si bezesporu sáhl na další z vrcholů svého skladatelského umění. Jen si nejsem jist, jestli tuhle laskominu příznivci Rhapsody (i přes snadno identifikovatelné stopy domoviny) sezobnou tak ochotně, jako koláče z domácí rhapso-pekárny. Luca tímhle krokem padá do frázovité kategorie „milován – nenáviděn“. Něco mezi zřejmě přestane existovat. Já jsem si už vybral. A pravdu má Borůvka. Takže pouštím k vodě veškeré analýzy důvodů a myšlenkových výprav páně Turilliho. Za obsah „Lost Horizons“ si zaslouží téměř absolutorium.
|
