I když jsem celej život prožil ve velkoměstě, tak jsem se s tím nikdy nedokázal srovnat. Já totiž... Nesnáším všechny ty davy okolo. Navíc mi vadí uzavřený prostory... Někdy si v nich připadám jako v pasti. Pořád si říkám, že tam někde venku musí existovat něco lepšího, ale třeba ... Třeba zase jen trochu moc přemejšlím... Možná, že za to všechno může moje složitý dětství.
Matka si na mě totiž nikdy nedokázala udělat čas. Když je vás pět miliónů dětí a vy jste zrovna prostřední, tak to snad ani dost dobře nejde. To dá rozum. Vždycky jsem si připadal hrozně osamělej. Táta, ten jenom plodil potomky a navíc frnkl, ještě když jsem byl larvou. A pokud jde o mojí práci... O tý mi raději ani nemluvte. Ale co moje vlastní potřeby? Co já sám…?“ (Ant Z)
Jsou různé způsoby jak se vyrovnávat s vlastní bolestí a trápením. Někdo zajde k mravenčímu psychiatrovi a pak změní společenský řád. Někdo píše muziku. A řeknu vám, že pokud Jon Oliva nosí v hlavě pravidelně a systematicky podobné pochmurnosti, jaké vysypal na svém nejnovějším počinu „Maniacal Renderings“, tak ho dřív nebo později nejspíš čeká podobný osud, jako toho vykuleného sympaťáka na obálce alba. Včetně doutnajících křídel padlého anděla. Jako psychoanalytik amatér konstatuji, že semínko na toto album nejspíš začalo klíčit v roce 1991, kdy Jon opustil domovské Savatage, ke kterým se po smrti bráchy Crisse vrátil, aby pokračoval ve společně započatém díle. Vzpomínka na Crisse je přítomna na všech pocrissovských výtvorech s Jonovou účastí a tak je i základní bolestí druhého „posedlého“ alba seskupení Jon Oliva´s Pain. V mumraji Jonových myšlenek dojde ale i na znechucení z politiků, události z 11. září 2001, děti v Afghánistánu i zneužitelnost náboženství. A ač tahle směs zrovna optimismem nezavání, na konci alba se ve mně mísí povznášející pocit, někde na pomezí zuřícího běsu, konejšivého pohlazení, nostalgie a opojného smíření se se sebou samým.
Jedinou věc na tomhle albu nemůžu překousnout. Proč Jon nesvolá staré pardy a nevrátí lesk značce Savatage? Nedokážu si představit, jak jinak by ještě dnešní Savatage měli znít, obzvlášť když Jon vylovil z archivů riffy, napsané v dobách dávno minulých Crissem, když nálada i hudební postupy se pohybují na trase od savaklasik „Power Of The Night“ k „Wake Of Magellan“, když zcela nepokrytě se znovu pokleká před trůnem krále hor a když se z téhle výpravy kapela vrací obalená blátem ze stoky místního baletu.
Úvodní „Through The Eyes Of The King“ nejen samotným názvem, ale I celkovým vyzněním skladby a především refrénovým křikem vzpomíná na jeden z prvních hitů Savatage „Hall Of The Mountain King“. Celková agresivita skladby je zmírněná barevnými černobílými klapkami a hned na úvod se začíná pěkně zostra. Ač je riff této skladby v bookletu označen jako vůbec první, který kdy Criss napsal, vzhledem k řádění šotka, kdy stejný komentář je i u skladby „The Evil Beside You“, bych toto prvenství přisuzoval právě té „zlejší“ záležitosti, pomalu se rozjíždějící valivé depresi se zřejmým odkazem na období kolem Gutter Ballet a řezavě uřvaným Jonem. Titulní „Maniacal Renderings“ je postavená na Jonově pitvořivě sekaném vokálu a vokálových vícehlasech. Další vzpomínka na doby dávno minulé se dá najít v „The Answer“, kde se mísí naléhavost „When The Crowds Are Gone“ a nadčasovost „Believe“, jako reakce na zánik New Yorkských dvojčat v podobě působivé balady s epickou rozmáchlostí, která své naléhavosti dosáhne vlastně jen tak nějak mimochodem úspornými výrazovými prostředky. Nejdivočejší, zuřivá skladba s jazykem na vestě, kytarová agresivní šavlovačka s jedovatým vokálem, to je „Push It To The Limit“, u které Jon doporučuje zavřít přívod benzínu v případě, že se zrovna nacházíte za volantem. Vrchol alba se skrývá pod názvem „Timeless Flight“, jediná skladba, ke které Jon nepřidal žádný komentář. Netřeba. Do sedmi minut jsou naskládána všechna poznávací znamení Savatage, od lyrického klapkohraní s laskavým Jonovým vyprávěním, přes hřmící nástup kytar a celokapelové refrénování, jemné a účelné hraní si se sólovou kytarou až po nadčasové létání v bombastickém rytmickém závěru s neomezeným a neomezitelným nasazením a nadějí („…modlím se každou noc, aby tenhle svět přežil, jsme jen duše na nekonečném letu…média nám vymývají mozky, děsí nás válka a nenávist, krmíme se lží, města se mění v ruiny šílenstvím teroristů, jsme nevinné oběti politických šachů…vezmi mě do zaslíbené země, kde dosáhneme záchrany drahocenných životů…“)). Na konci alba zbývá čas i na vydechnutí a zklidnění. Nejodlišnější skladba na albu nese název „End Times“, nenásilné vyprávění o úpadku náboženství s intenzivní atmosférou, kde prakticky neustále čekáte, co se začne dít a ono se přitom vše podstatné děje pod povrchem po celou dobu. Jon najde i chuť na vtípek s laškovným barovým piánem a šantánového motivem. Závěrečné Jonovo vyznání o pocitech ze ztráty blízkých osob je jemné pianové zamávání s nádechem street rocku.
V jedné z bonusových skladeb (ke kterým jsem se bohužel nedostal) se na kytaře představuje i Jonův synovec (tedy Crissův syn) Christopher J. Oliva. Já jen doufám, že Jon se znovurozběhnutím Savatage čeká, jen co Criss mladší doroste a pak se konečně dočkám. Upřímně řečeno, po „Maniacal Renderings“ mi hlas Zaka Stevense už zas tak moc nechybí, protože Jon je stále jedna velká jistota - od jemného vyprávění po zběsilý ječák. A Matt LaPorte si s Chrisem Cafferym v kytarových eskapádách taky nezadá. Takže, milý Jone, už by to vážně šlo…
Budu–li tohle album poslouchat ještě chvíli, v bodování se bezpochyby vyšplhám až k desítce. Neb se mi do Jonových bolestí z počátku neprokousávalo příliš snadno, boduji ještě více méně za střízliva a s hlavou jasnou. I tak mířím hodně vysoko. „Maniacal Renderings“ je totiž hodně povedené album.
|
