Školáci, jásejte. Při dnešním hodnocení se budeme pohybovat v krajinách geometrie a společně se zamyslíme nad krásami trojúhelníku. Na rozdíl od podobně tvarovaného kolegy z Bermud ten náš trojúhelník je hodně kreativní a sem tam z něj vypadnou hodně povedené a čím dál podobnější (alespoň na dvou vrcholech) záležitosti. “Takže, máte úhel beta - no, to nemám - máte úhel beta...“
Výchozí bod A se jmenuje Blind Guardian, bod B nazvěme Savage Circus a bod C, ten, ve kterém se všechno pěkně (?) spojí, nosí jméno Persuader. Zasvěcení už vědí, že tím podstatným, co uvedené body spojuje, je osoba zpěváka Jense Carlssona a kytaristy Emila Nordberga (je-li vám toto jméno povědomé, jde skutečně o bratra kytaristy Nocturnal Rites), členů dvou posledně jmenovaných spolků. Virus, jenž kdysi vyzkoumali Blind Guardian, si jejich bývalý bubeník Thomen Stauch odnesl do Savage Circus, kde oba dnešní hrdiny evidentně nakazil. A upřímně řečeno, docela váhám, zda tahle nákaza byla tím nejlepším, co mohlo Persuader při tvorbě alba „When Eden Burns“ potkat. Persuader, ač jejich album je pořádně divoké a nadupané, totiž začínají ztrácet svoji vlastní tvář. Už na předchozím albu Persuader (i na albu Savage Circus) se nedala přehlédnout výrazná podobnost vokálu Jense Carlssona s Hansi Kürschem z Blind Guardian. To, jak Jensovi narostly hlasivky, je čistě věcí přírody a Jens za to asi vážně nemůže. To, že kapela zůstala vagónem urvaným ze řetězu a nekompromisní smrští je taky fakt, ale nepřeslechnutý posun do melodiky a postupů Blind Guardian už asi vinou přírody nebude a kluci se začínají stávat klonem (byť důkladně zdivočelým) zatím úspěšnějších kolegů. Do toho zřejmě přispěl svojí troškou do mlýna i Piet Sielck, který produkoval vokály u Persuader a samozřejmě se motal i u Savage Circus. A vlastně tím posledním střípkem do společné mozaiky je skutečnost, že Jens Carlsson odložil kytaru, aby se mohl plně věnovat zpěvu (Hansi, už je to dávno, viď…). Jednoduše řečeno, fandové starých Blind Guardian, můžete klidně přestat číst a směle upalovat do nejbližšího obchodu (s cédéčky, samozřejmě…).
Agresivita a melodie. Rychlý power metal se silným a variabilním vokálem, od hutných heavy riffů k instrumentálně sólovým eskapádám. To jsou základní poznávací znamení alba, které svojí sílu nabírá postupně, aby mohlo gradovat v eruptivně destruktivním závěru. Úvodní „Twisted Eyes“ vás nakopne do vysokorychlostního tempa, ze kterého Persuader sleví jen v instrumentální „Zion“, přemýšlivé skladbě s houpavým motivem a atmosférickými přechody, citlivém ostrůvku a zamyšlení v zuřivém tornádu a ve zklidňujícím intru v „The Return“. V optimistických sólech se Persuader přiblíží až k rozjuchanosti Kaie Hansena. Z nekompromisního běsnění vyčuhuje nejbarevnější „Judas Immortal“, s vybzučenou kytarou, citací klasické kytary i vynikajícím sborem v závěru a nejepičtější skladba s povedenou vokální linkou „Doomsday News“ s depresivním klávesovým motivem v pozadí.
Persuader drtí, válcuje a ničí. Úplně stejným způsobem, jako kdysi Blind Guardian. A na závěr to ještě trochu zamotám. Souboj mezi Savage Circus a Persuader dopadl lépe pro cirkusáky. Aby toho nebylo málo, přihodili svou hromádku do míchačky v podobě nového alba i Blind Guardian. Po prvním poločase tohoto souboje (tedy v době, kdy do novinky slepců jsem ještě neproniknul a stále se mi to nedaří) vede Persuader 1:0.
A přitom všechno, o čem se tu bavíme, jsou vlastně Blind Guardian. Jen v různých formách vývoje.
|
