 Ještě že je ta dnešní medicína na takové úrovni. Jak jinak si vysvětlit fakt, že album „Fairytales And Reality“ švédských Dionysus vůbec spatřilo světlo světa? Nedávno si totiž v jednom z rozhovorů posteskl Luca Turilli (který samozřejmě s tímto albem nemá vůbec nic společného), že na své poslední sólovce nemohl využít schopností dvorního pěvce Olafa Hayera, který při nahrávání částečně přišel o hlas. A že prý doufá, že se Olaf dá dohromady. Tak Luco, už je to v pohodě. Stačilo vydržet dva měsíce a Olaf už zase burácí, zpívá i hladí svým křišťálově čistým melodickým hlasem.
Dionysus na svém třetím albovém počinu ponořili naběračku (opět) až ke dnu melodického kotle, kde se obvykle nachází ty nejšťavnatější kousky. Bez rozpaků jich přehršel začali pohazovat na talíře metalových labužníků. Jako oblohu přidali skvěle vyvedený moderní zvuk, kupu chytlavých nápadů i sebevědomý a suverénní projev. Na „Fairytales And Reality“ tak servírují hodně povedenou laskominu v podobě epického powermetalu. Jen jedno drobné (a možná ještě drobnější) varování. Povšimněte si slůvka „reality“ v názvu desky. Pohádkou totiž bylo album předcházející, kdy Dionysus vytřeli zrak, sluch, čich i hmat všem naslouchajícím, kdežto od novinky jsem úspěšné atakování vysoko položené laťky tak nějak očekával. Takže my, kteří jsme se nechali ulovit už na minulém „Anima Mundi“ se ocitneme v povedené realitě. Dionysus rozhodně nezklamali, i když při srovnání obou kousků mi o žabí chlup lépe přece jen chutná „Anima“.
Jediné, co na albu nenajdete, jsou pokusy o novátorství. Všechny ostatní chutě kumpáni z party řeckého boha vína Dionysa hravě uspokojí. Hraje se rychle, tvrdě, nápaditě, přitažlivě a bez chyb. Stejně jako na albu minulém se Dionysus projedou od hranic hard rocku přes klasický speed, až k hranicím země zvané power metal. Dlouho jsem hledal a bádal, ze které kuchařky pochází pohádkově reálný recept. Z jedněch dveří vykukují Stratovarius, z okna mávají Edguy, na zahradě pobíhá Helloween, v garáži hlomozí Sonata Arctica, za komínem se vyhřívají Europe, ve sklepě preluduje Malmsteen a u sousedů hromují Primal Fear. Tak kdo tomu tady, sakra, šéfuje? Milý Watsone, vzpomněl jsem si. Tohle přece jsou Dionysus! Jak jednoduché, nasát silné momenty od úspěšných kolegů a zpracovat je do vlastní identifikovatelné podstaty.
Hádání správných jmen bludných kořenů nechám na vás, není to vůbec složité (už u úvodní vybrnkávané lyrické pasáže „Illusion Of Life“ má desetiletá dcera konstatovala „..to je Helloween!“). Co můžu zaručit, je fakt, že se na albu nachází pár melodických megachytáků, které se v kebuli usadí a k jejich vymetení bude potřeba hodně silné konkurenční koště. Do téhle kategorie patří již zmíněná „Illusion Of Life“, závěrečná houpavá „The End“ s výraznou podporou kláves, epická speedovka „The Orb“ největší pojítko s minulým albem „True At Heart“ a především hymnická komplexní symfonie s hlavou v oblacích „Blinded“. Vyjmenovat by se nakonec dalo celé album, slabý moment nehledejte, ostatní skladby jsou víc orientované na rockové kořeny, bez pompézní chytlavosti. Samy o sobě velice silné písně, umožňující vyniknout kvapíkovým a zpěvným ucholapkám. Přidejte k tomu řeckou atmosférou nadýchaný booklet a použití pojmu dokonalost brání už jen existence brášky „Anima Mundi“.
|
