Začněme dnešní povídání klasickou lekcí z cimrmanohistorie. Nelze totiž jinak, než s lehkou nadsázkou použít přirovnání s Frantou Pepou Jedničkou, ehm, Francem Josefem I. a malým školáčkem, který se v roce 1848 vydal do školy. Tam na zdi visel obraz tatíčka mocnáře. Když po dvaceti letech vyrazil do školy syn školáčka, obraz stále visel. Žádná změna. Za dalších dvacet let zasedl do lavice vnouček původního školáčka a zíral stále na ten samý obraz. Žádná změna. Uběhla další dvacetiletka, pravnouček si prohlédl na zdi ten samý výjev. Žádná změna. A když školu opouštěl, školník právě Františka sundával. Stále ten samý obraz, obohacen jen o kosmetické úpravy kolem létajícího hmyzu.
Ne snad, že bych od Axel Rudi Pella očekával, že bude svoje výtvory hrnout na naše hlavy dalších šedesát let, ale ta paralela „stále ten samý“ je víc než na místě. Samozřejmě, Axel má pohromadě všechny svoje trumfy. Samozřejmě, u mikrofonu jasný žolík Johnny Gioeli, se svým nezaměnitelným, skvěle nakřáplým hlasem. Samozřejmě, u škopků excelentní živočišná mlátička Mike Terrana. Samozřejmě, u dvoubarevných klapek čaroděj Ferdy Doernberg. Samozřejmě, za tlusté struny tahá strojově přesný Volker Krawczak. Samozřejmě, Axel Rudi Pell má stále chuť psát svoje kytarové árie. Samozřejmě, že na albu „Mystica“ si přijdou na svoje romantici, samozřejmě, že na albu si přijdou na svoje uplakánci, samozřejmě, že na albu si přijdou na svoje milovníci kytarových sól, samozřejmě, že na albu si přijdou na svoje milovníci melodií. Samozřejmě, do poslední noty jsme tohle všechno už slyšeli. Samozřejmě, Axel od nikoho neopisuje, on jen dopisuje další a další sloky už jednou napsané písně. Samozřejmě, Axel si někdy v roce 1989 nechal vyrazit skladatelskou matrici a podle ní, samozřejmě, tvoří veškerou svojí muziku. Samozřejmě, Axel stále dovede napsat velice citlivé balady, samozřejmě, Axel stále dokáže napsat vynikající melodické linky. Všechno, naprosto samozřejmě, sedí tak, jak má. Celé se to, naprosto samozřejmě, příjemně poslouchá.
Už dost. Pokud vám můj zoufalý pokus o vytvoření rekordu ve smysluplném opakovaném užití jediného výrazu v jednom odstavci připadá poněkud jednotvárný, tak přesně toho jsem chtěl dosáhnout. Takový je totiž i Axel Rudi Pell. Je s podivem, že Axel dokáže takovou dobu psát pořád jedno a to samé. Je s podivem, že to baví i tu nadupanou partu, kterou kolem sebe shromáždil. Je s podivem, že stále pořád a dokola to baví i jeho fanoušky. Jediné, co se v průběhu let mění, je celková stopáž a tempo skladeb a obálka alba. Co dodat víc, album „Mystica“ je prostě nezaměnitelný Axel Rudi Pell. Samozřejmě.
Chybí snad někomu, že jsem se blíž nezmínil o obsahu alba? Nenechte se vysmát. Pokud jste nestrávili posledních patnáct let ve vesmíru, případně pokud „Mystica“ není prvním Pellovým albem, které jste kdy zaslechli, tak víte naprosto přesně, co se na téhle placce děje. Ale dobře, prozradím vám to sladké tajemství: Intro, sloka, mostek k refrénu, refrén, opakování kroku 2-4, kytarové sólo, refrén a znovu refrén…, to vše podle nejlepšího scénáře hard rocku a davově přístupného power metalu, vycházejícího z 80. let minulého století. Jestli nejste unaveni touhle érou a jestli ještě stále nejste unaveni Axel Rudi Pellem, a baví vás tohohle chlapíka poslouchat, budete „Mysticu“ milovat. Pominu-li skutečnost, že těžko najdu frajera, který z deseti přehraných Axelových skladeb spolehlivě určí alespoň u devíti, z které doby, či nedej bože, alba, pocházejí, je Pellova muzika pohodově nabroušená a sladce chytlavá.
A tak, vycházejíc z historických zkušeností, řvu: “S Axel Rudi Pellem na věčné časy a nikdy jinak!“. Jak všichni dobře víme, věčné časy přece jen jednoho dne skončí a po nich snad už musí přijít nějaká změna. A i když pochybuju, že se toho v dohledné době dočkám, garantuju vám, že až se objeví další Axelova řadovka – samozřejmě, po nějakém výběru balad, živáku, best-ofce či jiné nutnosti – budu se po ní aktivně pídit. Ono se to totiž (samozřejmě, předsudky stranou) fakt dobře poslouchá…
Bodování je dost ořech. „Mystica“ sama o sobě za 8. „Mystica“ v historickém kontextu za 3,5. Originalita za 0. Poslouchatelnost za 8. A Gioeli za 10, samozřejmě. Prostý matematický průměr (po zaokrouhlení :-)) a výsledek je takový, jaký je. Samozřejmě.
|
