Ať už máte názor na tvorbu amerických vypravěčů Virgin Steele jakýkoliv, věřím, že mi dáte za pravdu, že mozek téhle party David DeFeis je jedním z bojovníků, kteří ve své tvorbě dokáží dokonale skloubit bombastičnost s účelností i perfekcionalismus s vizionářstvím. Když k tomu přidáme i velkou lžíci zodpovědnosti, hračičkovství a smyslu pro detail, jednoduše nelze jinak, než očekávat hodně povedený kousek. Po vydařených svatebních hostinách v polovině devadesátých let a po téměř dokonalých antických procházkách Atreovým domem z přelomu tisíciletí se tentokrát ryzí oceláři vrhli na ztvárnění svých rajských vizí.
David si dal s přípravou alba hodně na čas. Vyplatilo se. Proti albům minulým se totiž na „Visions Of Eden“ nenachází místo, kde by na vás byť jen na okamžik vyjukla kmotřička nuda. Na ploše téměř osmdesáti minut se rozprostírá úžasná kompozice, která sice po celou dobu vyžaduje plné posluchačovo soustředění, ale za to se dokáže odvděčit svou barevnou košatostí a opojnou šťavnatostí. Takže se udělejte pohodlí, otočte knoflíkem hlasitosti až tam, kam vám dovolí dobré sousedské vztahy, zavřete oči a vychutnejte si pestrý svět ďábelsky zvráceného ráje, plného zmatků, hádek, potyček, bezduché nadřazenosti a zkázy lidského bytí.
Tykáte-li si alespoň částečně s Shakespearovým jazykem, doporučuju před poslechem seznámit se s příběhem rebelky Lilith, první Adamovy ženy a hlavní hrdinky alba „Visions Of Eden“. Album pak dostává nový rozměr, kdy z „pouhé“ metalové opery se stává výpravným filmem s dramatickou zápletkou a strhující atmosférou. Osvěžující, emotivní, duchaplná a svou barevností fascinující cesta nezkrotné Lilith si pohrává s myšlenkami o soumraku božství a filozofuje o použitelnosti, či zneužitelnosti náboženství. Je příběhem o zápase, nezměrném utrpení a záblescích uzdravující svobody.
Z alba nelze vyhmátnout žádné vrcholy, každý kousek skládanky má svojí náladu a atmosféru, která obstojí sama o sobě a společně tvoří opojnou krajinu nabitou všemožnými emocemi. Úvodní „Immortal I Stand (The Birth Of Adam)“ je pořádně nažhavená divočina, postavená na dynamice bicích a harmonii výpravných kláves, podtržená majestátním chórem. Nejdelší skladba, téměř desetiminutová „Adorned With The Rising Cobra“ s úžasným nábojem dává vyniknout sladkému spojení jemného piana a Davidova vášnivého zpěvu. Přímočará šavlovačka s divokou heavy kytarou nese název „The Ineffable Name“. Kam až lze zajít při definici pojmu drama a majestátnost můžete prozkoumat v barbarsky romantické palbě „Black Light On Black“, či v malování Davidova jekotu se zdivočelou rytmikou v „Childslayer“. Emocionální bouře začne v pochmurné a prosmutnělé části skladby „Angel Of Death“, projde do pozitivního nádechu a vrátí se zpět k hořké příchuti všedního života. Delikátní akustická kytara s uslzeným vokálem a jemným klávesovým malováním nenechá v klidu dušičku žádného z romantiků. Nemáte-li stále dost smutnění, užijete si v nenápadně zklidňující „When Dusk Fell“. Závěrečná „Visions Of Eden“ shrne vše, co dělá tohle album tak okouzlujícím. Pompézní až symfonické klávesy, jemné pasáže, přecházející do našlápnutých náznaků agrese, vypjatý Davidův zpěv, barevná kytara, vícehlasé vokály, závěrečný chór…
Jedinou výhradu si neodpustím. Snad ve snaze vyrovnat se svým (paradoxně) úspěšnějším krajanům Manowar, sáhli Virgin Steele k těžce klišovité válečnické obálce, která mi nějak do celkového kontextu nezapadá. Vzhledem k obsahu alba jde ale jen o nepatrnou šmouhu na dokonalosti. Hudba Virgin Steele je totiž v první řadě o pocitech, bombastičnost a image není prvoplánovitá, ale účelně slouží a zapadá do dechberoucího celku.
Všem trendům a vývojovým experimentům navzdory si vytrvalci Virgin Steele drhnou stále to svoje. Barbarsky romantický hymnický metal plný změn a pestrých aranží, agresivní, rozmáchlý i křehký zároveň. O co tady vlastně jde? Metal, opera, vážná hudba nebo soundtrack k filmu? Zarytí příznivci Maiovců, je na čase uznat, že absolutními mistry pompézního, epického metalu je družina Davida DeFeise.
|
