Dlouho jsem si při poslechu promomateriálu skupiny Feye lámal hlavu s tím, jak decentně opsat své pocity, které ve mně jejich tvorba zanechala. K ničemu rozumnému jsem nedošel. A protože se s tím Feye na albu neserou, nebudu si servítky brát ani já. Jednoduše řečeno, při poslechu jejich čtyř skladeb trpím jako čerstvě postřelené zvíře. Pro zachování objektivity přiznávám, že styl, kterému se Feye věnují, totiž dle jejich názoru melodický soft-core, dle mého něco počínaje nu-metalem a konče kdesi u crossoveru, mi do uší neleze obecně. Nemůžu si pomoct, ale u zmíněných stylů se nemůžu zbavit dojmu, že pro většinu interpretů je podstatou veškerého hudebního vyjádření forma a nikoliv obsah (čest výjimkám). Jednoduše řečeno, kde schází hudební nápady, tam pomůže agrese a nekompromisní palba do davu. A ani Feye mi tenhle kacířský názor z hlavy nevytloukli, ač tloukli vskutku svědomitě. Spíš naopak.

Vědom si po kdovíkolikátém poslechu toho, že k Feye láskou nezahořím, snažil jsem se z alba dolovat aspoň pár pozitivních perliček a okamžiků. A našli se. Celkem tři. Jako největší klad alba vidím stopáž. Necelých patnáct a půl minuty jsem dokázal ještě přežít a před každou další rundou jsem si klidně mohl dát i kitkat. Ty zbývající dva klady se už vážně týkají produkce Feye.

Album začíná protiválečnou „War“. Odštěkané odpočítávání a nástup hutných kytar předznamenává asi nejposlouchatelnější pasáž celé kolekce, kde zadumané vybrnkávání a recitačně odšeptávaný text vcelku příjemně kontrastuje s okolní palbou. V refrénu se kluci dostanou dokonce k náznaku melodických vokálů (jeden z výše zmíněných kladů). Jinak industrální zvuky lisovacího stroje, razantní bicí, drsné kytary a agresivní řev, to jsou momenty, které charakterizují celé album, nejen tuto skladbu. Nezbytná (instru)mentální minivložka vycpe pauzu před dalším nástupem kytarové vazby. Následující „Music Maniac“ už sklouzne ke štěkanému rapování, hudebně absolutně bez nápadu. Fakt není co komentovat. Název sklaby bych lehce zkrátil na pouhopouhé „Maniac“, hudební snad ani ne. Třetí skladba „PAP (People Against Politics)“ mě dostává definitivně na kolena. Věrně napodobená nálada z předchozí skladby, takže nuda, nuda, šeď, šeď. Jo, jo, stále to stylově duní, hřmí a zpěvákovi chrčí, ale to je asi tak všechno. Bubeníčkovo zašustění v téhle továrně působí aspoň trochu zábavně, ale setkat se můžeme s různými druhy zábavy, že? Závěrečná „Let Everyone Die“ přinese ještě jeden zajímavý okamžik (zaplať příroda!). Nervózní malování psychokytary podbarvuje zpěvákovo rapování a neuvěřitelně odlehčí industriální dusno celé nahrávky. Bohužel tím končí výčet všeho pozitivního, co jsem na albu potkal.

Nemajíc k dispozici textovou přílohu, těžko se můžu k textům vyjadřovat, ale z toho co jsem pochytil aspoň na uši, uznávám, že názorově to s klukama nebude zas až tak ztracené, taky nenávidím válku, taky mě štve politika. A chápu, že pokud je tyhle problémy akutně trápí, že to nechtějí světu sdělit tklivou recitací u táboráku za zvuku španělky a že to ze sebe potřebují vyřvat. A tak má jejich dílo razanci nepříliš přátelského setkání mistra Mlátičky a sira Drtikola. A o nic jiného Feye snad ani nejde.

No, dobrá, vždyť se nic tak strašnýho nestalo. Holt se jednomu pisálkovi tvorba Feye nelíbí. Předpokládám, že fanoušci coru, nu-metalu a crossoveru jsou schopni objevit utajené kouzlo, které mě při téhle nahrávce naprosto minulo. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že to hledání budou mít strašně náročné.

www.feye.wz.cz

Seznam skladeb:
1. War
2. Music Maniac
3. PAP (People Against Politics)
4. Let Everyone Die

Sestava:
Karel - zpěv
Olda - kytara
Zdenek - kytara
Martin - baskytara
Tonda - bicí

Rok vydání: 2005
Čas: 15:28
Země: Česká republika