Vážně v tom bylo něco víc, než jen má přirozená lenost a nechuť k přesunům v prostoru, že jsem se nevypravil na zimní Masters Of Rock. Ve stejném termínu se totiž v královehradeckém klubu El Diablo odehrála událost, srovnatelná s přeletem Haleyovy komety kolem naší koule. Metal – ještě snad. Speed metal – no, možná. Kvalitní speed metal – věc v Hradci nevídaná. Takže vyskytla-li se mi pár metrů od chaloupky příležitost vychutnat si řádění poděbradských Rimortis, nebylo nad čím váhat.
A byla to akce v mnoha směrech poučná. Z pohledu gativního (ehm, pozitivního…) i negativního. Vzhledem k výše naznačenému hradeckému metalovému podhoubí se nedala očekávat závratná návštěva – snad jen diskuze na webových stránkách Rimortis ve mně vzbudila plané naděje, že bude plný dům – a moji spoluměšťané v tomto směru rozhodně nezklamali, bohužel. Ještě že si kapely s sebou přivezly větší či menší spolky povzbuzovatelů, jinak bych se snad mohl seznámit se všemi návštěvníky klubu osobně a i má stárnoucí mozková kůra by objem informací dokázala bez problémů vstřebat a uchovat. Kruci, národe, vážně by stálo za to občas zvednout ctěné pozadí, aby se nám na to ty kapely jednoho krásného (?!?) dne nevykašlaly…
Druhý povzdech míří ke zvukovému čaroději, který se na celkovém vyznění večera dost důkladně podepsal. Hm, nevyznamenal se, panáček. U všech čtyř zúčastněných kapel platilo jedno a to samé. Méně může být někdy i více. Je fajn, že většina přístrojů má knoflíky a hejblátka, kterými lze otáčet, ale přece jen není nutné všechno vytočit až na maximum. Případně do polohy, kdy zvuk zbytečně drnčí, duní a skřípá. Takhle blbě nazvučené pamatuju snad jen Helloween na loňském koncertu v Pardubicích. Znalec skladby víceméně bez problémů identifikoval a svoje si v nich našel. Mírně informovaný posluchač občas silně tápal a neználek si musel občas připadat jak u ruské krátkovlnné vysílačky: „Dobře vás vidím, ale blbě slyším…“
Program zahájili tuzemáci (rozuměj hradečáci) Třeba příště. Každý jednou musel začínat. Nechci kapelu omlouvat věkem a zkušenostmi jejích členů (tímto by se totiž daly omluvit veškeré nedokonalosti všech zúčastněných, snad s výjimkou hvězdy večera), ale právě u Třeba příště považuji tenhle bod za dost významný. U jejich setu jsem si připadal jak na maturitním večírku, kde spolužáci pro pobavení svých vrstevníků střihnou pár svých hitovek. Snaha to byla sympatická, jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že kluci teprve hledají, kam se vlastně vydat. Jejich kytarový rock, oživený housličkami a milým pokusem o nadsázku (kapela sama nazývá svůj styl pub rock a já marně dumám, jde li o rock hospodský či pubertální) trpěl právě nedostatkem zkušeností a řekl bych, snad až přílišnou opatrností v momentech, kdy zapomenou na humor a berou sami sebe příliš vážně. Něco mezi jabloneckými Hush, Třemi sestrami a Divokým Billem. Jen tomu chybí hushovská vyzrálost a nadhled, Fanánkovo charisma a skotačivost Divokýho Billa. Asi nejlepší kousek v podání Třeba příště byla nevázaná a uvolněná halekačka „Bača“. Trénujte a hrajte a třeba příště bude Třeba příště o kus dál.
 Co se mé znalosti o Hořicích týká, tak ode dneška se kromě hořických trubiček budu pídit i o informacích o tamních Twilight Symphony. Při přípravě na koncert jsem z domovských stránek kapely stáhl všechny (tedy tři) dostupné skladby a docela mi sklapla čelist (doporučuju vyzkoušet tenhle krok). Chytlavé melodie, příjemně zastřený vokál Michala Hlaváčka a nečekaně dospělý výraz mě pořádně naladily. A dění na pódiu má očekávání ještě překonalo. Kapela je momentálně v podobné situaci, jako Třeba příště, tedy v procesu hledání cesty, kterým směrem (a zda vůbec někam) se vydat. Ale na rozdíl od Třeba příště, jejichž hledání je o rozkoukání se a uvědomění si sama sebe, u Twilight Symphony se nabízí dvě smysluplné cesty a podoby, kam by jejich tvorba mohla mířit. První polovina setu se nesla v duchu tradic metalu nightwishovského, včetně sázky na klávesovou divočinu a vysoký dívčí vokál, kombinovaný s mužským hlasem. V druhé půlce setu vsadili Twilight Symphony – tentokrát už bez zpěvačky – na klasický melodický klávesový metal, klíčící odněkud z území Royal Hunt, Crystal Ball či rannějších Pretty Maids. Šťavnaté vystoupení nabité živočišnou energií, kde já osobně bych při výběru další cesty hlasoval spíš pro variaci na téma „Noční přání“. Vzhledem k nekvalitnímu zvuku si netroufám vynášet soudy nad technickou kvalitou a čistotou produkce Twilight Symphony, která sice nebyla bez chyb (vzhledem k věku členů kapely bych chtěl asi příliš) ale rozhodně byla tahle parta nejpozitivnějším překvapením večera. Ještě jednu poznámku pro Twilight přihodím. Právě tahle parta připravila a zorganizovala sobotní večer. I když by se na organizaci mouchy najít daly (hlavně trochu více -spíš více- propagace by to chtělo), doufám, že jim nadšení vydrží. Přece jen, co má paměť sahá, přímo v Hradci jde o událost takřka historickou a vůbec by neškodilo si to zase někdy zopakovat.
A pak už nastoupili Rimortis. Silní, přesní, jistí a sebevědomí. Co dodávat víc. Rimortis jsou nejlepší argument proti těm, kteří tvrdí, že Češi speed metal neumí. Kapela přijela představit své nové album „Vesmírem plout“, které jsem tady chválil nedávno. A protože Rimortis to naživo skvěle šlape, neměl jsem žádné problémy ani se skladbami, které mi z alba tak snadno do uší zapadnout nechtěly. Přece jen prostředí klubu (byť nezaplněného) působí trochu jinak, než obýváková pohoda a Rimortis umí tuhle výhodu dokonale zužitkovat. Program postavený na průřezu kompletní diskografie (nejstarší „Rozcestí osudu“ se objevila nejen na „Oheň a led“, ale i na první desce) odsýpá bez sebemenšího zádrhelu. Doufám, že těch, kteří tvorbu Rimortis neznají, bude geometrickou řadou ubývat, ale i tito případní neználci se u jejich setu můžou vyřádit na cover verzích od Karla Kryla a Stratovarius. Strategicky vydařený tah, i když Rimortis by bez problému utáhli celý program na vlastní tvorbě. A že by bylo kam sáhnout!
Už při samotném nastavování aparatury Rimortis naznačili, co se bude dít. A mě bylo dopřáno zase jednou dostat lekci v tom, jak vypadá totální šok a nefalšovaný úžas. To když po úryvku ze skladby Stratovarius vedle mě stojící postava s naprosto nechápavým pohledem ve tváři ohromeně zadrmolila: „Ty vole, to je DOBRÝ…“ Jojo, milý brachu, bylo to vážně dost dobrý, líp se to říct nedá. S hrstkou návštěvníků si Rimortis pohrávali naprosto s přehledem. Klobouk dolů před kapelou, zvyklou na přece jen poněkud větší dav, za to, s jakým nasazením a švihem perou do lidí svojí muziku i ve chvíli, kdy se posluchačstva zrovna moc nesejde. A navíc se u toho evidentně baví. Těžko mluvit o nějaké gradaci koncertu, když od začátku do konce Rimortis valí melodické a energické gejzíry, které tak snadno kloužou do ucha. Coby relativní „znalec“ tvorby Rimortis bych raději uvítal zakončení koncertu vlastní tvorbou, ale závěreční Stratovarius jsou davově přijatelnější. Hodně pochvalné a překvapené ohlasy jsem zaznamenal i na Krylova „Vojína“, ale já osobně si znovu (obývák-neobývák, klub-neklub) našel největší tahák ve „Ve jménu kříže“. Vzhledem k pokročilé hodině a plánovanému vystoupení Hangover Painters se nám z Rimortis nepodařilo vybrečet žádný přídavek. Třeba někdy příště a s větší podporou se to vydaří. Klukům přeju, ať jim to stále takhle hraje a zpívá, bubeníkovi Martinovi ať si dá co nejdřív do pořádku koleno a těším se na další setkání, protože Rimortis si rozhodně ujít nenechám.
Setlist: Zvony fantazie, Stín křídel, Buď vůle tvá, Rozcestí osudu, Ve jménu kříže, Vesmírem plout, Sedmý syn, Černý kůň, S.O.S., Píseň neznámého vojína, Pláč andělů, Hunting High And Low.
Závěrečnou položku večera představovali semilští Hangover Painters. Na svých stránkách už předem naznačovali svoji nespokojenost s hracím časem, a to ještě místo předem plánované půlnoci začínali hrát hodinu a půl po tomhle termínu. Ani se jejich rozpoložení nedivím, po Rimortis se El Diablo definitivně vylidnilo a na každého muzikanta tak zbyl prakticky jeden posluchač a to se ještě jednalo o výše zmíněné kapelní spolucestovatele. Do konce jejich setu jsem nevydržel už ani já. Jednak mé postarší zvukovody důrazně ohlásili, že jejich životnost je opět výrazně snížena, jednak ze zúčastněných kapel mi Hangover Painters vůbec nesedli. S jejich stylovým zařazením si dost usnadním práci konstatováním, že se jedná o nevýrazný crossover (jinak řečeno, tápu, kam Hangover Painters vlastně napasovat…) s nepřeslechnutelnou a hodně výraznou zpěvačkou. Hlasivky téhle slečny jsou vskutku killerský nástroj využitelný i pro potřeby hlavounů naší lidově demokratické armády. Ale jinak, hm, hráli Hangover Painters nahlas tvrdší muziku. : -)
Celkové hodnocení večera? Po dvou dnech začínám konečně slyšet i na pravé ucho, zvukařovi píšu poznámku (no, třeba je na vině i akustika klubu, netuším) a hradeckým bigbíťákům, kteří nedorazili, nedostatečnou. Ale i přes tyhle nedostatky to (díky Rimortis a Twilight Symphony) rozhodně stálo za to.
|
