Kapitola 1.
Získal si nás kovový král!"
„Získal si nás, získa si aj vás, ten kovový kráľ heavy metal!!!“
Jak jinak začít povídání o kovové slečně Lindě z Bratislavy, než citací textu jednoho z největších hitů prvního alba kapely. Tahle banda sakra rázně rozkopla dveře do metalového světa, aby se tady na krátkou dobu usadila, kromě dvou dost dobrých stvořila taky jedno takřka geniální album a pak začala usychat, blednout a uvadat až do současné zoufalé podoby. Škoda, že ač nás ostatní si kovový král získal, tak Metalindě začal tenhle panovník poněkud překážet a tak si sbalila saky paky a odkráčela do jiného království. Zatím se naštěstí píše rok 1990 a pohádka o kovovém králi teprve začíná tím, že světlo světa právě spatřila prvotina s jednoduchým názvem Metalinda.
Chytlavá muzika, šťavnatá slovanská melodičnost, energie a dravost v každé notě, živelná radost z hraní, přístupnost textů a agresivní projev celé kapely cákal z téhle desky na všechny strany. Jasně, je celkem normální, že u prvního alba (navíc s odstupem času) by člověk mohl vychytávat různé nedostatky, ale za spontánnost a nadšení, které z Metalindy vyzařovalo a kvůli nostalgii, která mě při poslechu přepadá, tuhle kapitolu řešit nehodlám. Dalším důvodem k tomu je i fakt, že album Metalinda nemá hluché místo. I ta relativně slabší B-strana (ač jsem zaslechl, že album oficiálně vyšlo i na CD, nikdy jsem se s ním v této podobě nesetkal, tak proto rozlišení z LP na A a B stranu) hravě strčí do kapsy výtvory Metalindy z konce minulého a počátku tohohle století. Tady začal klíčit nádech legendy a (ač jsem Metalindu naživo neviděl, proto pouze předpokládám) skladby, na nichž Metalinda dodnes živí svoje jméno a udržuje sama sebe při životě.
V první řadě vyčnívá (nejen pro nás cyklické začátečníky angličtináře-samouky) polobaladická rozmáchlá hymna „Ján Ámos Džínový“. Zadumaně atmosférický vybrnkávaný motiv s přechodem do agresivních kytar, vynikající vokál Pavla Drapáka, plačtivě naléhavé sólo a stadionově halekačkový chorálový refrén, jednoduše nezapomenutelný megahit. Hned těsně v závěsu se drží singlové záležitosti, již zmíněný „Kovový kráľ“, další melodicky uřvaná řezavá stadionovka a „Jago“ s využitím chlapeckého sboru a s přechodem z uječených kytar do melodického refrénu a chorálového závěru. Stavět se dalo i na vtipné a agresivní „VSR“ (pro neználky rozkódováno: „Veľká sexuálna revolúcia“), otvírací „Šanci“ i melancholické „Xénii“, pěkně ostře zahrané baladě. Mimochodem, vlastně to jediné, co dodnes Metalindě z téhle nekomplikované doby zbylo, je schopnost napsat dostatečně tklivou a jímavou baladu. Tak dobře, přiznávám, v době svého vzniku mi skladby „Politika“, „Velím si sám“ a „Mefisto“ za zbytkem alba pokulhávaly, stále mi v nich chyběla bezprostřednost ostatních skladeb, ale nejedná se o žádnou vatu a vyplodit dnes Metalinda podobně nadupané songy, jen zamrkám.
Na albu „Metalinda“ se míchá sebevědomá hráčská vyspělost s až naivní jednoduchostí a otevřeností. Jednoduše řečeno, slečna Metalinda se vyloupla do krásy, zatraceně jí to slušelo a byla to láska na první pohled. To nejlepší ale ještě mělo přijít.
|
