 Kapitola 4:
Poslední a vlastně poněkud zbytečná (1994 – 2003)
Na procházku po prvních třech albech Metalindy jsem potřeboval tři díly povídání a do těchto se vešly pouhé tři roky života kapely. Na zbytek života, čítající do současnosti 14 let a dalších osm řadových alb mi bude v pohodě stačit díl jeden. Víc není třeba. Tvorba Metalindy se začala s každým krokem sunout kamsi hluboko do zadního koutu sklepa, kam obvykle vyhazujete zbytečné krámy. Mluvit o metalu je u Metalindy v této podobě už naprosto scestné, mluvit o nějakém nasazení je naprosto zbytečné, proces stárnutí u Metalindy nabral na závratném tempu a z bývalé tygřice se stávala životem unavená stařenka, neschopná přežvýkat housku vyčvachtanou v kafi.
Kapele rozhodně nelze upřít, že by ztratila cit pro melodii, ale o směřování Metalindy nejlépe vypovídá fakt, že hitovky z alba „Láska holých prenáša“ – zejména „English Is How Know“, „Hore ruky, dole gate!“ a „Víno, pizza, makaróny“ se daly zaslechnout v éteru klasických FM kolovrátků. Ale ještě stále měly tyto skladby vcelku rozumnou úroveň a chytlavé nápady. Největší sílu už definitivně představovaly baladovky s nadýchanou atmosférou, takže z téhle desky lze ještě pořád doporučit teskné „Raz mi to vráť“, „Deti, odpustite nám“, „Ony to cítia“ (pravda, s trochu pomateným textem) a živější „Víla (Trojliter dýzlak)“. Zbytek alba sklouznul do vycpávkové polštářoviny. Netlačí, neuškodí, proletí kolem uší a víc škody ani užitku nenadělá.
Poslední, jakž-takž smysluplný zářez na diskografii Metalindy má název „Maj May“. Geniální (samozřejmě baladická) prosmutnělá „Poker pre stratených“ s našlapanou atmosférou hodně zvedla úroveň tohoto alba, zároveň z něj však vyčnívá jak mrakodrap v Horní Dolní. Zbytek materiálu je ještě pořád na takové úrovni, abych ze zvědavosti sáhl i po dalším albu Metalindy. Snad jen pokus o navázání na předchozí úspěch v „Angie II“ je hodně rozpačitý, zcela v duchu občasných filmových nastavovaných kaší. Poněkud komicky (s ohledem na nabušenost alba „Za všetky prachy“) působí i fakt, že jednou z nejpovedenějších skladeb alba je čistá countryovka „Niečo bolo, niečo je“, i to, že Metalinda si na albu i zarapuje. Ejhle, že by crossover?! K plusům alba lze přihodit i šlapavý ekologický apel „O nič nejde, len o nás“.
V pořadí šestému řadovému albu vybrala Metalinda víc než příznačný název „Na kolenách“. V úvodní „Všetci spolu bez prachov“ se zpívá: „dobré baby, plný stôl, to je pre nás rock´n´roll“. Lépe to říct snad ani nešlo…, ale kde je muzika? Z textů se vytrácí humor i nadsázka, výsledkem je upachtěné, udřené a laciné album, na kterém nezabraly už ani balady. Největší mediální hit „Sila je v nás“ je prvoplánovitá a podbízivá záležitost s další krutou pravdou v textu: „viem, že nás nik neberie vážne…“.
Na následujícím „Skús sa do mňa zahryznúť“ je titulní apel docela scestnou výzvou, ze které hrozí návštěva zubaře. Zakousnete-li se, můžete si snadno urazit korunky, podobně jako když se s chutí zarafnete do bramborové kaše. Úvodní „Austrália“ se dá přežít, ale už v následující „Stačí“, rozevláté everybody singing s vážně míněným „tak poďme ruky hore, všetci...“ jsme zase na kolenách. Už vidím spokojené obličeje čtrnáctiletých slečen. Kapela se v téhle skladbě vrátí i k rapování. „Angie z nebies“ korunuje snahu Metalindy vymačkat z kdysi lahodného citrónu i poslední kousky dávno vyždímané dužiny. Asi nikoho už nepřekvapí, že nejpovedenějším okamžikem alba je balada, tentokrát s názvem „Mária“, snesitelná je i titulní „Skús sa do mňa zahryznúť.“ Další pomalá „Čo tam budem sám“ je příjemná záležitost, která si nádech napětí ponechá i v rychlejší pasáži, jen kytarové sólo je trápení. Jinak nuda, nuda, šeď, šeď…
Je až s podivem, jaký má současná Metalinda talent názvem alba, případně textem skladby vystihnout svoji situaci. Za album „Zavesení v prievane“ by si kapela skutečně zasloužila zavěsit do průvanu. Vše vystihující text v „Keby bolo keby“ hovoří za vše: „Keby bolo keby, boli by sme v nebi, ale my sme zase, zase len v prdeli“. Zajímavý motiv v „Ó bože“ se rozmělní na velké řídké nic a tak pomůže v „Dajme si tú sprchu spolu“ cimrmanovská akustická konstanta „šuby duby héj“. „Zavrite nás, neumlčíte nás“ – škoda, věčná škoda. Zase by jsme přišli o perlu „nemusím už skákať ani na gume, keď nás držia skrátka za gule…“ Opět se rapuje a Metalinda dokáže popřít i svou vlastní existenci: „..zo vzduchu sa nedá žiť…“ Jak je vidět, dá se. Metalinda vaří ze vzduchu a vykrádá sama sebe.
Konečně přišel čas odpovědět na dosud nevyslovenou otázku, která se nejpozději od alba „Na kolenách“ sama nabízí. Jak je možné, že jsem se dokázal doposlouchat až sem. Inu, původně to byla nostalgie, potom přesvědčení, že níž se už Metalinda dostat nemůže (v tomto směru však kapela dokázala pokaždé překvapit, ale teď už vážně stojíme na kraji zatracení) a s tím spojená vidina zlepšování. Nestalo se, na albu „Tutovky“ opustil už téměř potopenou bárku poslední z věrných Paľo Drapák. Peter Sámel zbyl z nejsilnějšího období sám a k mikrofonu se postavil Roman Čief. První polovina dvojalba je naprosto neškodná směsice tónů, poskládaná do nezávadných, nevzrušivých a laciných náznaků melodií na úrovni začínající provinční zábavové kapely. Druhá poloviny činí za dost názvu alba, jedná se o nově nazpívané největší hity kapely. Jasná sázka na prodejnost jistot ztroskotává na tom, že klasika je klasika a Drapákův hlas byl tím posledním záchranným kolem, co držel Metalindu nad vodou. Čief nestíhá, však byl z kapely již odejit.
Metalinda dokázala vydat ještě album „Biológia“, ale k tomuto jsem nenašel dostatek času a odvahy už ani já.
Zazvonil zvonec a je tady hořko-kyselý a smutný konec.
|
