Kapitola 5.
Dark Moor, Dark Moor, Welcome To The Dark Moor…
Je to asi jak v debatě dvojice, která spekuluje nad tím, kam se vlastně vydá. První chce jít na fotbal, druhý na hokej. A tak se jdou podívat na basket. Taky je to sport. Takhle nějak to zřejmě vypadalo v Dark Moor. Po rozpadu kapely si totiž můžeme směle položit otázku, kdo vlastně byl takovým milovníkem Rhapsody. Z prvotin porozpadových spolků se to tak snadno nepozná. Osobně bych vsadil na Erika Garcíu, ale i tomu se zjevně tahle láska už přejedla.
Elisa C. Martin si odvedla všechny muzikanty (s výjimkou basáka Anana Kaddouriho, držícího se domovského spolku), Eriku Garcíovi zbylo jméno kapely. Snad aby jméno Dark Moor udržel v povědomí posluchačstva, tak si s novým albem hodně pospíšil. A proto, aby, nedejbože, nějaký nevšímálek změny nepřehlédl, nazvali Dark Moor první album své nové éry „Dark Moor“. Ke cti kapely budiž připočteno, že se nejedná o žádnou horkojehelní záležitost, ale povedené power album. A to i přes to, že většina poznávacích znamení kapely šla do kytek. Respektive, zřejmě měla jít.
Změny z nejzásadnějších číslo jedna, tedy odklonu od rhapsody-stopy, si všimnete na první poslech. Se změnou z nejzásadnějších číslo dvě, změnou identity, tedy hlasu Dark Moor, to už je složitější. Stejně jako jsem v prvním díle povídání o Dark Moor hodil drsnou Ericu mezi mužskou populaci, tak nějak podobně, akorát v černobílém lze pohlížet na Alfreda Romera, novou akvizici Dark Moor. Poloha jeho hlasu totiž není zas až tak vzdálená otisku, který v dějinách Dark Moor zanechala Elisa. Rozhodně si ale nejspíš budeme muset chvíli počkat na moment, kdy Alfred dokáže do svého projevu nacpat tolik emocí, jako jeho předchůdkyně.
Chuť hrát si, bádat v dosud neprozkoumaných vodách (ale mezi jasně vytyčenými power břehy) a nenápadná originalita jsou největším plusem alba. Dark Moor nezapomínají na symfonické klávesy, ale všechna jejich hra je přímočařejší, bez kudrlin a zastíracích cingrlátek. Kytary zdivočely a přidaly na agresivitě a když Dark Moor přimíchají mezi sbory ženský vokál i chvilkového chrčálistu, vyleze z novodobé prvotiny parádní poslouchaná. Rozhodnutí, jestli absolutní řadovou jedničkou je album aktuální nebo předchozí „Gates Of Oblivion“ ponechám na vás. Největším kyvadlem přízně bude zřejmě váš vztah k Rhapsody. Za sebe můžu říct, že jako celek bych jen o nepatrný krůček (skutečně jen o špičku nože) momentálně zvedl pěst pro „Gates Of Oblivion“. Co do povedenosti jednotlivých songů však na celé čáře vítězí závěrečná skladba novinky. A teď opatrně, aby se to nepomíchalo: poslední skladba na albu Dark Moor „Dark Moor“ se nazývá „The Dark Moor“ (jak jinak…). Monumentální, téměř devítiminutová kompozice, pohrávající si s rozvernou náladou, nadhledem i tajemností je monstrózní divadelní majstrštyk, ve kterém se Dark Moor odvážili zakomponovat do ohromujícího celku nejlepší momenty Queen, Royal Hunt, Savatage, Evil Masquerade, Helloween, a cojávímkohoještě, dali vzpomenout na všechny své albové zářezy a definitivně strčili nos do světa kouzel, který jim byl dosud zapovězen. Připočtěte kousavou skladbu „The Ghost Sword“, kde zdivočí i do té doby „decentní“ Alfred Romero, majestátní „Cyrano Of Bergerac“, kvapíkovou symfonii „“The Bane Of Daninsky, The Werewolf“ i pozdrav italských vzorům „Eternity“ a o osud španělských mouřenínů nemusíte mít ani špetku strachu. Dark Moor se s personálním zemětřesením vyrovnali tak, jak jsem nečekal ani v nejdivočejších snech.
P.S: Jen na okraj, zajímal-li by vás osud pěnice Eriky, sáhněte raději než po experimentálních Dreamaker po projektu Fairyland, který už sice Elisa stačila taky opustit, ale který je podstatně smysluplnější, než nevýrazní tvůrci snů. |
