Pokud nejste šťastnými majiteli GPS navigace, podrobné mapy Prahy nebo alespoň neoplýváte zálesáckými znalostmi práce s busolou, vůbec se do hledání prostoru Abaton nepouštějte. Zvláště v dnešních neustupujících mrazech, kde hrozí umrznutí v neutěšené libeňské zóně, takřka uprostřed ničeho.

Proto jsem se kolem 19hod vyzbrojila mapou velikosti plachty (v případě nouze nejvyšší lze využít i jako přikrývka ala bezdomovec), kulichem a odhodláním, že já tedy Abaton najdu na první pokus. Během dlouhého výšlapu kolem městského úřadu Prahy 8 jsem získala pocit, že majitelé Abatonu jednoduše nechtějí, aby jim na akce chodilo více lidí, protože jinak by trasu od MHD vyznačili alespoň jednoduchou směrovou cedulí, jako jich všude kolem bylo na všechno možné spousty. Nikde ani živáček, přesto mapa jasně ukazovala směr do dvora označeného různými firmami, jen ne prostorem Abaton. Odhodlaně a s připravenou případnou omluvou jsem vešla do rozlehlého dvora, kde jsem konečně spatřila malou naději, párek mladých lidí mizících v útrobách neoznačené haly. Ejhle Abaton. O tom, že se skutečně jedná o prostor Abaton mě přesvědčila ne zrovna příjemná cedulka která hlásala, že z důvodu nemoci (bubeníka) se ruší koncert Roe-Deer.

V Abatonu jsem nikdy nebyla, a tak jsem byla na jeho prostory zvědavá. Zcela nepředvídavě jsem odložila bundu v šatně, což se mi pak vymstilo pekelnou zimou v dolním baru, který sloužil jako síto na odchyt lidí, protože do samotného sálu se pouštělo až od 20hod. Na plátně zatím ukazovali, kterak kapely úporně zvučí. Nebylo náhodou možné nazvučit se již o hodinu dříve a pustit lidi normálně do sálu, jako je to všude běžné a normální?

Ve 20hod uvolnila ochranka přístup do sálu. Sál se nachází v horním patře industriální haly a mě cestou v tlačenici po uzounkém schodišti napadlo cosi o bezpečnosti únikových východů, a jak by to asi vypadalo, kdyby nastal požár. Zřejmě ušlapáním. Samotný sál byl pro mě překvapením. Proboha, kde se vzali fámy, že Abaton má velikost haly nebo alespoň pověst jednoho z největších klubů u nás? Prostor Abaton možná disponuje většími přilehlými prostory, ale samotný sál je ještě menší než Futurm nebo Akropolis. Docela zklamání. V sále čekala opět lezavá zima. Bylo mi líto mladých natěšených holek, kterým titěrná trička končila někde nad pupíkem. To se asi ledviny poměly.

Začátek koncertu se avizoval na 20hod, jeden by tedy očekával, že spustí alespoň předkapela. Tak se ovšem nestalo. Přemýšlela jsem nad absolutní ignorací a neúctě k fanouškovi. Kdybych neměla eminentní zájem vidět jednu v současné době z nejúspěšnějších rockových kapel u nás, odebrala bych se již dávno do tepla domova. Abaton byl již slušně zaplněn, nedalo se pomalu ani hnout. Jakpak to ti lidé asi našli?

Kolem 21hod, kdy už po sále byl slyšet nespokojený hvízdot a počet naštvaných obličejů se přímo pandemicky množil, spustila konečně svůj avizovaný set rakouská indie-rocková kapela Fortunas Favourites. Ne že by bylo o co stát, byla to bída a utrpení. Pětičlená parta rakušáků nudila k u zoufání svým tuctovým zpěvákem s ještě monotónějším hlasem a písničkami, kdy se nedala rozeznat jedna od druhé. Snaha byla vidět, ale to bohužel nestačí. A nezachránil to ani basák neustále vrtící zadkem, klávesistka, která se víc o klávesy opírala než hrála ani kouřící kytarista během hraní, což okouzlí už jen snad 12leté puberťačky. Na konci svého půlhodinového setu dali do toho umírání trochu energie a hnedle to vypadalo jinak. Celkově ale koncík stál za nic, publikum jen stálo a zíralo. Tímto také podezírám kluky z CLOU, že si vzali Fortunas Favourites jako předskokany, aby následně vynikla jejich genialita.

Před 22hod. to v publiku již vřelo, natož když se na podiu mihnul Bugsy (basa) nebo Petrock (kytara). Úderem desáté hodiny se v sále zšeřilo, zazněly první tóny Hvězdných Válek a na podium vběhli dlouho očekávaní CLOU v čele s rtuťovitým zpěvákem Lukemem. Do lidí se začala valit obrovská energická bomba. Kapela nenechala ani minutu nikoho na pochybách proč se stala největší rockovou senzací minulého roku a proč sesbírala všechny možné nominace a ceny. Jedním z největších úspěchů je jistě nasazení videoklipů Island Sun a Lean On My Shoulder do rotací MTV Europe, o kterých si téměř většina českých kapel může nechat jenom zdát. CLOU zahráli svoje největší pecky z alba Postcards, které vyšlo v březnu minulého roku, jako např. stejnojmenné Postcards, Island Sun, Girls Go Crazy, Secret nebo Best Days Of My Life. Lidé byli nadšení. Devízou Lukema je, že jde do lidí, nebojí se, komunikuje s nimi, zapojuje je do dění, a fanoušci ho za to milují. Z kapely je cítit obrovské nasazení a radost z živého vystupování. CLOU mají těžiště své síly především v živém hraní, jsou v něm totiž dokonalí. Závěrečný koncert turné „Postcards On Parade“ se završil více než úspěšně.