Ačkoliv ani ne půlhodinová stopáž a pouze pět zachycených skladeb předznamenávají obvykle automaticky klasifikaci alba jako EP, tváří se debut rakouských Ars Moriendi v přiložené biografii jako regulérní plnometrážní nahrávka. Hudební produkci má spolek ujasněnou pod oblíbeným (ale žalostně neurčitým) heslem „fucking thrash metal“, rozvedl bych to jako pokus o nepříliš složitý thrash se řvaným vokálem, občasně proložený blackovou mydlenicí. Samovychvalující hlášky v promo dopisech působí ve mnoha případech jako špatný vtip pánů muzikantů. I tady se projevují A.M. jako těžcí idealisti s nedostatkem elementární sebekritiky. Asi bude chyba ve mně, neboť jsem bohužel při poslechu „Dissimulated“ přeslechl výskyt jakýchkoliv „powerful guitarriffs“, nějaká „asskicking bass“ je zbožné přání atd. …- pokračovat bych mohl donekonečna. Dle zjevu bych tipoval hudebníky na celkem ostřílené chlapíky, pravdou je, že jejich produkce je invenčně na úrovni začínající thrashové bandičky s věkovým průměrem chloupek nad 20 let. Thrash metal požaduje technickou preciznost, dynamiku, nasazení a náboj – ani jednoho se tady nedočkáme v míře dostatečné. A nějaká originalita? Ta zůstala kdesi daleko v povzdálí. Fatálním errorem je nedostatek tvůrčí fantazie. Nejsem takový fachman, abych si troufnul pod lupou posuzovat muzikální schopnosti jednotlivých členů Ars Moriendi, každopádně mi „nosné“ melodie skladeb přijdou, jako když začínající kytarista slavnostně vykoumá nějaký jakž takž motiv a hned ho nacpe do nějaké nové písničky, přičemž ho na srdci hřeje pocit dobře vykonané práce, jak se jeho repertoár utěšeně rozrůstá.
Neříkám, že se během hrací doby neobjeví alespoň relativně zajímavý moment (dejme tomu ve druhé „Crossing The Line“, některá kyt. sóla ujdou), ale i ty lepší nápady jsou z rodu tuctových. Kapela touží působit agresivně, ve výsledku vyznívá zle asi jako rozhořčený penzista zoufale hrozící holí na partičku prchajících náctiletých chuligánů. Začátky třetí a čtvrté skladby evokují víc bigbítovou session než fucking thrash. Ars Moriendi by se rádi předvedli jako tvůrci dlouhých výpravných kompozic (poslední song má přes osm minut), ale výsledkem je polotovar. Hudbu kazí především neprůrazný, na rakouské poměry „šedý“ sound. Když si teď po sobě čtu předchozí řádky, moc jsem „Dissimulated“ neuctil. Tenhle disk mě prostě nebavil. Kdyby se jednalo o rozjíždějící se skvadru mladistvých nadšenců, pokoušel bych se pracně pátrat po nějakém pozitivu, ale vzhledem k faktu, že Ars Moriendi hrají na rakouské scéně již skoro sedm let (!), je předvedený výkon diskutabilní. Zoufalý průměr, který osloví snad jen ty největší fanatiky. Neumím si představit člověka, který by A.M. pojal za srdeční záležitost. Uvažoval jsem původně o nižší známce, ale smutným faktem je, že je halda ještě mnohem horších desek. Tohle mě sice nebavilo, ale poslech jsem přežil bez úhony na sluchu.
|
