 Druhé řadové album finských grinders Deathbound bylo posledním producentským počinem zručného Mieszko Talarczyka předtím, než jeho nitku života krutě přetnula nechvaně proslulá asijská tsunami. Ke cti mu slouží, že se jedná o opravdu důstojný konec(?) studia Soundlab, neboť ironicky pojmenovaný kousek „Doomsday Comfort“ (viz zakuklenec v plynové masce sedící na křesle s televizním ovladačem v ruce) rozhodně nepatří na scéně nekompromisního řinčení mezi outsidery. Pokud vám něco říkají notoricky známé firmy jako Rotten Sound či industrial blackeři …And Oceans, pak vězte, že Deathbound není žádná začínající partička rebelujících mladíků s mlékem (krví) kanoucím po bradě, nýbrž spolek zkušených muzikantů pocházejících právě z oněch dvou jmenovaných kapel. Zvuk Soundlabu bezpečně identifikujete hned po prvním úderu do strun – klasicky extrémně nabustrovaný lomoz kytar, u bicích silně vytažená „čína“ a crashe. Ve stylu nazvučení logicky jako vždy uslyšíte Nasum a (hlavně) Rotten Sound, avšak to je ten samý problém nechtěné unifikace, s jakým svého času sveřepě válčila švédská studia Abyss či Sunlight. I přes úmyslně trošku zastřeně pojaté vyznění si můžete všechny pasáže hněvu a antilidské averze plně vychutnat – srozumitelnost desky je navzdory grindovým tempům dobrá, na nějaké tuctové G.core škopky ani nemyslete. Výrazová škála hudby se táhne tu přes povinné úseky ofenzivní střelby, tu se zapoguje v grindově/punkovém umca-stylu, onde nějaké to kopákové extempore, celá plocha půl hodinky zní dynamicky a zdravě proměnlivě.
Forma vokálu není pojata jako klasická výlevka, frontman Kai používá hlavně vypjatý křik – to je jeho nejmarkantnější zápor i klad. Kdyby měla deska variabilnější zpěv a Kai využíval častěji třeba hluboké deathové polohy, bylo by zachycené drcení ještě efektivnější. Avšak při pohledu z druhé strany zjišťujeme, že on ten nepolevující soustavní křik zase působí zintenzivňujícím dojmem, tudíž verdikt „vadí / nevadí“ ponechám na osobním vkusu posluchače. Jako „pěvecké“ hosty podprahově registrujeme Mogge Lundina ze švédských 2 Ton Predator v „Inside The Nothingness“ + „In The Mud“ a postmortem hlas ze záhrobí samotného Mieszka v „Hell Today – No Tomorrow“. Textově je mi „Doomsday Comfort“ sympatický, v lyrice pokrývající nemilé záležitosti jako lidský hyenismus, sociální&psychické problémy či životní standard jedince během chemicko-nukleárního konfliktu se nacházejí velmi zajímavé slovní obraty a hesla, jež snadno uvíznou v paměti („Extinct“, „For The Rats“, „Spill The Blood“…). Pokud umístíte rudočerný kotouček do výsuvného chřtánu mechaniky vašeho počítače, bude vám umožněno shlédnouti pohyblivé obrázky k třetí „Extinct“ a závěrečné „Gasmask“ - první z nich je studiový klip (tvořený ve stejném místě, kde se rodil shot na „Nemo“ od Nightwish), druhý je v duchu černobílých live záběrů kombinovaných s tradičními válečnými obrazy. „Doomsday Comfort“ dokázal, že i blackmetalisti z …And Oceans umí hrát grind jako řemen (rottensoundovský Q se na komponování překvapivě nepodílel). Velmi dobrá deska, podotýkám nejen pro příznivce „Shnilého Zvuku“. Těch pár překlepů v jinak líbivém bookletu vlivem nedotažené kontroly před tiskem obalu považuji jen za pihu na kráse.
|
