 Havířovská formace Euthanasia loni oslavila deset let od svého založení a zároveň se představila následovníkem předchozího počinu „Ceremony Of Innocents“, který je již třetí řadovou deskou v pořadí. Dle slov vokalisty a basáka Sikiho ve videoprofilu (o datových bonusech se ještě zmíním) album mělo vyjít již o něco dříve, ale díky nezmiňovaným okolnostem došlo k jeho realizaci až s jistým zpožděním. Ale na tom moc nesejde, hlavní je, že pod křídly Crystal Productions nakonec úspěšně vychází ve známost. Stylově zařadit Euthanasii není zrovna lehké, jedná se o jakýsi mix řekněme post-doomových vlivů s v dobrém smyslu slova rockovými postupy a nápěvy. Robertův zpěv je situován hlavně v melodické rovině, hrubozrnný vokál byl zaaranžován jen jako kosmetický doplněk v podobě vesměs několikavteřinových murmurových vsuvek umístěných na desce pouze tu a tam (např. druhá „White Lies“). Právě zpěv je ale podle mého názoru „nejslabším“ článkem Euthanasie. Paušálně není sám o sobě co do výrazové stránky vyloženě zlý, ale občasné lehce nejisté frázování a intonace v anglických textech by stálo za to do budoucna trošku doladit k podtržení celkově velmi dobře působící hudby. Považuji však tuto věc za tak banální, že nemá cenu mít kvůli tomu bezesné noci. Siki je v bookletu uveden jako tvůrce všech kompozic kromě osmičky „Sanity“ (kterou složila klávesistka Vendula) a řekl bych, že může být se svými výtvory právem spokojený. Desatero tracků (přičemž „Dying Memories“ a „Strands Of Unknown“ jsou instrumentálky) nevykazuje žádnou znatelnou kvalitativní rozkolísanost, slabou položku jsem sluchem nezaregistroval.
Muzikansky bych se nebál označit tento spolek za nadstandardně nadaný, oba kytaroví Petrové sází z rukávu vynikající sóla s bravurní jistotou a nenuceností. Speciálně sólování bych chtěl ze strunné práce pochválit nejvíc, protože ač jsou samostatné výjezdy dosti propracované, nejedná se o nudnou ekvilibristiku, nýbrž sólové motivy plynule rozvíjí melodickou linii rytmických backgroundů. Kvituji příležitosné zařazení houslí hostujícího Zdeňka Bergera, například finální část hitového otevíráku „Back In Life“ a procítěná akustická „Chimera“ tímto získaly mnohé k dobru. Kromě hudebního naleznete za žlutavým přebalem také dosti dlouhý obrazový materiál. První část datové stopy tvoří přibližně osmnáctiminutový dokument, kde se dozvíte z úst samotného sdružení něco málo o historii bandu, nějaké ty zajímavosti o členech, rovněž uvidíte záběry ze studia, nechybí nějaké ty legrácky jako záznam „společensky unavených“ muzikantů při návratu domů z pravděpodobně pozkouškové pitky atd. Následuje poměrně pěkně udělaný klip na „White Lies“, kde si Euthanasie bere na mušku současný nepříjemný problém s vyholenými ctitely „krajní pravice“…
Pokud bychom tedy sesypali informace o „Requiem: Songs For…“ na jednu hromádku: průbojný zvuk, solidně vystavěné kompozice (byť je možná občas trošku „přerefrénováno“), poctivé instrumentální výkony, nenudící materiál. Snad jen ten vokál by snesl trošku pocvičit, možná by tomu pomohlo víc českých textů (zde pouze v songu „Memento“). Čeština sice není tak flexibilní a významově mnohoznačný jazyk jako angličtina, ale odpadá více či méně citelný zápas s výslovností. To jen aby skupina neusnula na vavřínech a měla stále motivaci k sebezdokonalování. Co ještě dodat… Příjemně se to poslouchá, potenciál tam je, prostě povedená melodická deska.
|
