Polští black/deatheři Hell-Born již potřetí chrastí na tuzemského posluchače řetězy a straší ho vizemi radostí, jež nabízí nenasytná jáma pekelná. Bohužel je ona pouštěná hrůza v dnešní době přibližně srovnatelná s každoroční návštěvou Mikuláše a jeho rohatých pacholků, neb na černé scéně již bylo a je k vidění mnohé. Co bylo před lety rouhačské a šokující, je již rutinou. Mixtura black metalu s jeho smrtonosným bráškou je nejen v Polsku často produkovaná látka a naše čtyřka se s ní snaží poprat, co to jde. Jenže ono se ukazuje, že ne každému je shůry dáno – ne každé rychlejší bicí musí působit třeskutě a ne každý bzučivý riff musí být automaticky zajímavý. Spolek si vystačí s vybarvováním klasických žánrových omalovánek, kdy může umělec použít pastelky jak chce barevné, ale kromě mírných odstínových úprav to bude obecně vypadat úplně stejně, jako jen lehce odlišně vymalovaný obrázek kolegů z vedlejší zkušebny.
Kapele dvakrát neprospívají jednoduchoučké texty, ač jsou patřičně stylové. Vím, že to je leckomu úplně jedno, ale alespoň pro mě tvoří texty a lyrika celkově velmi podstatnou část náhledu při posuzování kapely, a právě tato část může výsledný dojem znatelně ovlivnit, ať už kladně či záporně. Zpěvák (vokál přesně balancuje mezi death a blackovým projevem) a baskytariska Baal Ravenlock, autor všech textů, by se asi hádal, ale mně triviální slogan z několika klišovitých slov opakovaný patnáctkrát po sobě jako příliš atraktivní refrén nepřipadá („Supreme Race“, „Devourer Of Souls“...). Navíc pojmenovat píseň „Lucifer“ by bylo v roce 1986 nebo na prahu nové BM vlny v devadesátých letech asi velmi cool, ale v letopočtu počínajícím dvojkou je to hodně velký old school. Právě v klasických metalových pózách si ale Hell-Born libují, ba se v nich přímo rochní, a jsem si vědom, že pro určité publikum nepředstavuje tato pomalu překonávaná stylizace nějaký závažnější problém.
Jak praví slogan – „image je na nic“, pojďmě k hudbě. Tvůrčí potenciál by snad i byl, chtělo by to ale poctivě máknout na nápaditostí songů. Motivy jsou příliš obyčejné na to, aby i sebeoddanější milovník této muziky označil Hell-Born za své „numero uno“. Skupina něco nakousne, ale polykané sousto se příčí někde v půli zažívacího traktu. Přitom by stačilo jen použít tu a tam ostřejší koření, více pepře či pálivé papriky a mohlo by to vypadat jinak… Nechci se po Hell-Born jen vozit – sem tam se najde i poměrně skočná chvilka (třeba v závěrečné pádivé „Blacklight Of Leviathan“), která se případně i uchytí v hlavě + nepochybuji, že živá show může být ostrá. Nečekejte nějakou extrémně technickou výstavbu kompozic. Pánové už mají něco za sebou, viz současná nebo minulá účast ve spolcích jako Behemoth ( v Polsku je snad nepsané pravidlo, že každá druhá sebranka musí mít ve svém kruhu ex-člena Behemoth:-), Devilyn, Damnation, Spinal Cord atd., takže je na čem stavět. Instrumentace je ale hloupě avšak nejvýstižněji řečeno „přiměřená“ tomu, čeho chtějí autoři hudby Les a Jeff dosáhnout. Hrají jistě pro radost a vlastní potěšení, nelámejme proto nad nimi hůl – ne každý chce hrát stupnice od rána do večera.
Při hodnocení desky velmi záleží, na jakou stranu barikády se hodláte postavit. „Legacy…“ není průšvih, jen už vychází takových cédéček kvantum. Pokud už máte dost podobných záležitostí a nepotřebujete ke svým desítkám a desítkám alb s touto tématikou přidávat další, pro „Legacy Of The Nephilim“ si asi do krámu nepoběžíte. V případě, že stále vášnivě prahnete po trošku odpíchnutější muzice s příznakem pekelného vzývání a citili byste se nesví, pokud by se vaše domácí diskotéka pravidelně neobohacovala o další a další nové kusy podobného ražení, vás polský kvartet asi neurazí. Hodnocení platí pro ty druhé jmenované, pro ty první je férových 6/10 tak akorát. |
