 Zdá se, že léta ražená jiráskovská teze „běda mužům, kterým žena vládne“ se možná jednou otočí naruby… Když brutální Holanďané Sinister přisli se zprávou, že u nich bude chrchlat ženština, působilo to přinejmenším kuriózně, podobně i u švédských Arch Enemy. Ale časy se mění a zrovnoprávňování našich něžnějších poloviček proniklo kromě jiného také do metalové hudby. Narazit i u opravdu tvrdých spolků na frontwoman místo frontmana už není zdaleka překvapující. Jak začít… Můj první dojem z „After Deny“ nebyl zpočatku oslnivý – pominu tuctově vypadající logo, které má každý bůhví proč tence automaticky číst jako Immortal, a zadní stranu přebalu až moc evokující „Wages Of Sin“ od A.E.. O mnoho víc mě rozhodilo, že si kapela mírně řečeno vypůjčila ideu textu klasické básně „Zdechlina“ (viz kultovní sbírka „Květy zla“) francouzského prokletého básníka Charlese Baudelaira (na desce desátý track jménem „Carrion“) a neobtěžovala se tento holý fakt vůbec napsat do bookletu, kde naleznete pouze noticku lyrics by Karla.
Srovnejte:
“…black legions of larvaes were creeping out
from inside dropping slowly like tick liquid
on those sworning rags“
(Immemorial)
“…pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích…“
(Ch. Baudelaire)
Není to sice absolutní doslovná vykrádačka, podobnost však není náhodná ani omylem, ať se propadnu. Někomu to může připadat jako banalita, já prostě nemám rád, když někdo předpokládá, že jsou posluchači extrémního metalu takoví ňoumové, že nepoznají drobnou literární „čórku“. Na druhou stranu je to důkazem, že se i v dnes tolik opovrhované povinné četbě, ze které se od základní školy dělá obrýlenými pedagogy strašák, nacházejí kvalitní díla, jež mají co říct. Variace na červy olezlou mršinu u cesty je jen jedním z mnoha těchto příkladů.
Než se konečně dostanu dále, ješte poznámka k dívčině za mikrofonem – nejedná se o nějakou snahu kohokoliv kopírovat, neboť Immemorial fungují se zpěvačkou již od svého vzniku v roce 1997 (Karla je už dokonce druhou vokalistkou, která ve skupině za tu dobu působí, když nahradila bývalou „pěvkyni“ Martu). Do Angely Gossow jí sice chybí dispozice jak hrdelní, tak vizuální, ale i tak je její hlas na slečnu zajímavý. Nejedná se o murmur, ale ani o blackové řvaní – spíše jakési jedovaté chrčení. Chtělo by to zkusit střídat vokální rejstříky, aby byl skřípot rozmanitější. Takto je zpěv asi nejslabším článkem kapely. Kytaristé předvádí klasickou školu brutálního deathu zámořského sřihu, nabroušený sound v duchu Cannibal Corpse je věčnou inspirací. Basu drhne Frost, bývalý člen Behemoth, tlusté struny jsou hodně utopené. Průrazný čistý zvuk je u polských alb až na naprosté výjimky potvrzující pravidlo tak nějak samozřejmostí, což je dobře. U kovu smrti je dobrá produkce podmínkou. Nejlepší nápady jsou z velké většiny zasunuty do prostředních částí písní, což dělá počáteční oťukávání alba trochu složitějším, protože při dnešním kvantu podobné hudby má člověk tendence nejprve otestovat začátky songů a podle toho si postupně volí své oblíbence. Tady je nutno se v tom - řečeno na hulváta – prostě pečlivě porochnit. Práce to není marná - přistihl jsem se tuhle při jízdě narvaným MHD, že si některé pasáže soustavně „prozpěvuji“ (pokud se tedy dají sekané riffy prozpěvovat:-) O hitparádových flácích si ale dejte zdát. Heslovitě k lyrice: kromě „Zdechliny“ nejsou texty zrovna objevné - sebevražda, rakev, mrtvý bezdomovec a jiné radosti, o čem také jiném se dá do předvedeného muzicírování zpívat, že. Sečteno a podtrženo: nadprůměrné deathové CD, budoucnost by mohla být slibná. Po vydání „After Deny“ se laborovalo se sestavou, uvidí se, zda to byla změna k lepšímu.
|
