 Máme tady další dostaveníčko s diskografií jedné z nejinteresantnějších slovenských skupin. Tentokráte zde máme možnost retrospektivně rozebrat předposlední řadovku „The Wilderness“. Tvorbu Náměsičných Bohů chovám ve značné oblibě, neb mě všechny nahrávky tohoto velmi schopného seskupení dokáží zaujmout svojí neotřelostí (nejen na dobu svého vzniku) a hlavně tím, s jakou nenucenou lehkostí kolem sebe tato sešlost trousí svojské melodické nápady. Konkrétně počin „Sitting By The Fire“ zpětně považuji za jednu z nejoriginálnějších metalových desek devadesátých let v rámci (česko)slovenského panství – pro někoho možná přespříliš smělé tvrzení, avšak kvality tohoto kotouče čas skálopevně prověřil.
Na „The Wilderness“ naskočili Lunatici (nikoliv Lunetici) de facto do stejného vlaku, jakým si to štrádovali na „Sitting“. Kromě kapánek lepší produkce se hudba tolik jinam neposunula, jen se trošku změnila role a podíl decentních kláves (možná spíše subjektivní dojem) a vyměnil se jeden z tradičního dua vokalistů. Ale co je hlavní – tvůrčí tahoun Hirax zůstal věrný svému osobitému stylu skládání, což bylo jen a jen dobře. Vždycky, když jsem poprvé poslouchal nějaké album Lunaticů, mě praštil do uší jako první zpěv. Ano, leckomu právě vokály u této bandy nemusí sednout. Pokusy o melodické linky mnohdy skřípou… Ale razím názor, že lepší „amatérský“ pěvec s feelingem než kostnatý školený tenor (nebo murmur) bez špetky emoce ve výrazu. Jak už jednou překousnete ony sporné pasáže „čistého“ zpěvu, které bohužel ledaskomu trhají uši, můžete být vřele přivítáni do klubu ctitelů odkazu a díla LG. Kdo by to nevěděl, na svůj styl jsou Lunatic G. poměrně silně (ale nevtíravě) epičtí a zároveň i lyričtí co do „thrash+death+cokoliv“ směřování hudby. Ať už pracují se stopáží jedné minuty (orientální instrumentálky Bemidbar I. a II.) nebo táhnou káru do půli minuty šesté (titulní song), dokáží pokaždé kompozici tak nějak dokutálet do zdárného konce. Inspiraci v klasické hudbě dokazuje „Doomsday“ s monumentálním intrem od neméně monumentálního Prokofieva, tento song spolu s dalšími reprezentuje hlavní lyrické téma „The Wilderness“ – válku a s ní spojené lidské osudy… Nelze si nepovšimnout, že Lunatic Gods jsou rozhodně mistry zajímavých instrumentálních kompozic, a pokud uvidíte u jakékoliv jejich písně onen dovětek „instrumental“, nemusíte zděšeně prchat před nějakou rádobyatmosférickou klávesovou onanií jako u některých nejmenovaných bandů. I kdybyste kolem tohoto kotouče jen projeli rychlíkem, tak instrumentální šestku „Dance Of Salome“ rozhodně nepřeskakujte! Tenhle kousek obstojí suverénně i bez vokálu.
Lunaticy bych mohl chválit za 100+1 věc, ale každá mince má dvě strany. Na téhle desce mi přeci jen pár drobností nesedí. Občas lehce naivní textová složka je zde místy až moc markantní („Battlefield Of Life“, ač muzikálně kvalitní song) a i onen „haprující“ vokál mi na tomhle albu „kazí dojem“ asi nejcitelněji z diskografie, jakkoliv jsem si na něj zvykl už před lety. Jak jsem již řekl, „Sitting By The Fire“ a poslední počin „Mythus“ u mě vedou a „The Wilderness“ je přeci jen o kousek (byť malý) méně zajímavé. Ale celkově je tato deska jednoznačně nadstandardně povedenou záležitostí, hitovost četných pasáží a hudební vypilovanost jí jednoduše nelze upřít. Btw: LG je pro mě jedna z mála kapel v „Československu“ i v zahraničí, která (ať už chtěně nebo nechtěně) vnitřně vyzařuje POSTOJ. Představte si pod tím, co jen uznáte za vhodné…
|
