 Norští válečníci Mayhem jsou naprosto exemplárním příkladem milované a zároveň tvrdě kritizované kapely. Staré počiny kalibru „De Mysteriis Dom Sathanas“ jsou sice stále nepřekonatelným kultem a evergreeny (přesněji everblacky) jako „Deathcrush“, „From The Dark Past“, „I Am Thy Labyrinth“ apod. patří právem do elementární tmavouhelné abecedy, ale současnost bandu byla až do vydání nehorázně oddalované novinky „Chimera“ diskutabilní. Poté, co si nejeden kovaný černokněžník zkazil náladu u metalovou veřejností velmi mírně řečeno rozpačitě přijatého alba „Grand Declaration Of War“ (já osobně bych ho do propadliště dějin určitě nesvrhoval), Maniac & his company díky takto nejednoznačnému ohlasu logicky usoudili, že bude lepší tahem se navrátit k „normálnímu“ vyznění. Prostě si odpustit nějaké ty experimenty a „úchylnosti“. Nemám sebemenší tušení, nakolik byl či nebyl tento krok „vykalkulovaný“ za účelem udržení stability fanouškovské základny nahlodané za poslední léta nebo zda Mayhem opravdu tak moc chtěli obrátit výhybku událostí do starších hudebních kolejí bližším standardnímu stylovému přednesu. Myslím, že pravda se bude nacházet asi někde mezi. Ale jedno lze říci s určitostí. Všechna typická rozpoznávací znamení Norů zůstala na „Chimera“ zachovány - tlučmistr Hellhammer si při nahrávání bicích věru moc neodpočinul, soustavné nelítostné trýznění přechodů a kopáků zaslouží uznalé pokývání nad páně bubeníkovou spartakiádní fyzickou kondicí. Typický skřehot masochistického soustavně sebemrzačícího pacienta Maniaca je doplňován příležitosným začleněním přirozeného hlasu (viz latinský epilog „My Death“). Texty snad no-comment: stačí popatřit pohledem jmenovky playlistu („Whore“, „Rape Humanity With Pride“, „Slaughter Of Dreams“…) a i méně chápavý jedinec sezná, že termíny jako „lidskost“ nebo „soucit“ zabloudí do lyriky jen v té nejzvrácenější a nejprohnilejší podobě. Óda na radost to zrovna není.
Řekl bych, že muzikálně „Chimera“ zní rámcově asi tak jako album „Grand Declaration…“ odproštěné od experimentálních vsuvek plus říznuté velmi lehce „Wolf´s Lair Abyss“ (jen není jako celek tak třeskutě rychlá). Sypanic sice není zrovna poskrovnu, ale střednětempými sekcemi se nešetřilo. Co se délky písní týče - kromě nepříliš složité jedničky „Whore“ a „You Must Fall“ stopáže dosahují / překračují rozsah kolem šesti minut. Plocha songů je poměrně konstruktivně vyplněna, jak praví Donutil - „pořád se něco děje“. Mayhem jsou moc dobří hudebníci, než aby museli potupně sahat k tomu, že by vařili z vody. Rytmická rozmanitost a obecně střídání temp je zde zásadní devizou. Nehodlám dělat z této recenzní statě stostránkový román na pokračování - zatímco si tu tlachám, vy asi všichni čekáte na konečný verdikt… Srozumitelně a jasně - JE TO SAKRA DOBRÉ NEBO NE?? Inu, zprvu jsem byl Chimérou maličko zklamán, kromě bicích nahrávka na první poslechy ničím nepraští do uší. Nebylo dobrým tahem dát nejjednodušší a nejméně zajímavou kompozici („Whore“) hned na rozjezd, počáteční dojem udělá hodně. Postupně se ale začínají vynořovat ze tmy hlubší kontury a háček je pevněji zaseknut. Tento disk bude stěží zvolen v sumarizačních anketách na konci roku nejlepším black metalovým albem ´04 a už vůbec se nejedná o nejzdařilejší výtvor z dílny Mayhem - je to prostě „pouze“ dobrá současně znějící black metalová deska. Berte, nebo nechte ležet, to je na vás. Ač jsem od novinky čekal ještě kapánek víc ( a nebo vůbec nic - netroufal jsem si předem hádat, jaká bude finální forma), „Chimera“ nedělá firemní značce Mayhem ostudu. Kopání do mrtvoly či prachsprosté patetické rozmělňování kultu, které předesílal kdejaký Mayhem-skeptik, naštěstí nebylo naplněno do důsledku. Po dlouhém předlouhém rozjímání nad ohodnocením dávám orientačně sedmičku, nejlépe je si ale udělat vlastní náhled na věc. Speciálně u tohoto CD bude stoprocentně platit sto lídí = sto názorů...
|
