Jak praví naučné knihy a dětské encyklopedie, byli Keltové pro starověký svět noční můrou a významným děsutvorným elementem. Aby zastrašili nepřátele a dosáhli nezbytného stavu vytržení , křičeli, zpívali a tančili. Pro znásobení živelné síly navíc často odkládali oděv. Tím, že se zbavili překážejícího oděvu, dosahovali posvátné zuřivosti, která podle bájí u keltských náčelníků přecházela až v křeč. Díky svým válečnickým schopnostem si národy Evropy i Blízkého východu pokládaly za čest mít ve svých službách tyto bojovníky.
A aby té osvěty nebylo málo, ještě jedno polínko do historicko-mytologického ohně přiložím. Kdo že je ta hlavní hrdinka Morrigan? Královna démonů, keltská bohyně války, plodnosti a vegetace, která svým zjevem děsí všechny bojovníky, v podobě krkavce věští výsledky bitvy, v podobě mladé dívky nebo čarodějnice oznamuje porážku krále, který pochybil či zklamal a přitom zajišťuje zemi budoucí prosperitu. (Nehodlám se nechat uhranout a tak se všem vyznavačům této krásky i jí samotné preventivně omlouvám za poněkud scvrklý a stručný výčet jejích schopností, ale pro naše potřeby je dostatečný a účel světí prostředky…)
 Poněkud krkolomnou cestou jsem se dobral k podstatě věci. Na v pořadí páté setkání nás jménem Morrigan zvou irští Cruachan, hrdě se hlásící k odkazu Keltů. Ne snad, že by kompletně odkládali oděv, trpěli křečemi, či snad pořádali lov na lebky. V jejich podání mi ke spokojenosti bohatě stačí křik, zpěv a tanec. A ač se ze stříbrné placky linou pouze zvuky, dovedu si v živých barvách představit i divoce křepčící pohanskou vesnici. Cruachan, zřejmě aby trochu vylepšili strašidláckou keltskou image, k syrové živočišnosti míchají hravé folkové elementy. Nejpozději od jejich nejpovedenějšího alba „Folk-lore“ lze říct, že důstojně reprezentují odkaz zeleného ostrova. Odkaz tvořený domorodou mytologií a bájemi, typickými irskými melodiemi a nápěvy, drsnou romantikou, poetikou i malebnou pocitohrou. S příchodem něžného hlásku Karen Gilligan na přelomu století Cruachan lehce přesunuli důraz od deathových, blackových, či heavy prvků směrem k tradicím. A tím, co systematicky vylézá z jejich hudbomlejnku je šlechtěný a vyvedený folk-metal, ke kterému chytlavě využívají i kupu domorodých nástrojů, flétnami a jinými píšťalkami počínaje, přes housličky až k různým smyčcco- i tluko- inštrumentům s malebnými názvy jako bouzouki či bodhrán. Na odkaz temných ši smrtonošských vod Cruachan, hlavně zásluhou chropotu Keitha Faye, nezapomněli a tak kontrast se zvonivým hláskem pěnice Karen je hodně přitažlivou záležitostí, k dokonalosti dotažený už v úvodní „Shelob“, uvařené z kompletní evoluce kapely. Syrový řev a hutná muzika v úvodu, vystřídané rozverným lidovým motivem a odlehčenou smyčcově instrumentální pasáží. Nejsnáz mě Cruachan ulovili na následující „The Brown Bull Of Cooley“, kde kromě již zmíněných ingrediencí použili (pro mé slechy) jeden z nejtypičtějších irských motivů, který v uřvané šavlovačce působí velice svěžím dojmem. Velkou jedničku dostanou Cruachan i za „The Old Woman In The Woods“. Skladba, která, dokud se neseznámíte s textem, je z celého nabídnutého menu tou největší taškařicí a zábavou. Ejhle, s bookletem v ruce se jen potvrzuje, že keltské geny se v irské lidové tvorbě projevují se vším všudy. Příběh o matce, popravené za vraždu vlastního dítěte, podaný takhle vesele svědčí o tom, že Kelti se s tím vážně nepárali…
Nám, středoevropanům z Labské kotliny, vynikajícím ve spotřebě piva, určitě bude lahodit i tradiční chlastací irský song „The Very Wild Rover“. O tvárnosti lidovek svědčí fakt, že tuhle skladbu před nedávnem zpracovali i téměř iro-krajané Týr. Duch skladby zůstal, pohrávání si s tempem a atmosférou v podání Cruachan udělalo z příjemné Týrovské vokálovy chytlavě pohanskou divočinu. Proces zrání Cruachan přesvědčivě zdokumentovali ve skladbě „Cuchulainn“, kterou použili už na svém prvním albu. Spontánnost skladby zůstává stále stejná, přesvědčivost i vokální příspěvek Karen posouvá oslavu irského hrdiny do podstatně vyšších dimenzí.
Budu-li hodnotit výkon Cruachan na území ohraničeném ze strany jedné skladbou „Shelob“ a ze strany druhé „Diarmuid And Grainne“, bude vše v naprostém pořádku. Dokonce mě ovládne i tradiční folk-metalové opojení. Shrnu-li na však jednu hromadu stopy, které po sobě Cruachan zanechali od dob „Folk-lore“, přece jen varovně (byť stále ještě nenápadně a nesměle) zvednu prst. Cruachan si našli své hranice, za které nemají chuť, odvahu či důvod se vydávat. Těžko říct, jak na určitou stagnaci v rámci národní zahleděnosti pohlíží domorodci, já coby odkojenec jiných pramenů se začínám obávat toho, že Cruachan dřív nebo později sklouznou (přes – a možná i pro - zajisté nevyčerpatelné zásoby inspirace) do stereotypní kolotočoidnosti.
Poslední pohlazení po hlavě si Cruachan vysloužili za bohatě historicko-mytologicko-hrdinsko-informativně zpracovaný booklet. A proto závěrečné hodnocení zní: „Potěšili jste mě a tak i já vás potěším“.
|
