"Láska je láska, když choděj kluci s holkama. Láska je láska, když choděj kluci s klukama, holky s holkama..." Co vás jako první napadne při čtení fragmentu textu známé písničky? Petřín? Správná asociace. A co takhle Spartakiáda, cvičenci ve slušivých úborech a thimolínový úsměv na rtech? Napadl vás Strahov? Bingo. Centrem všeho dění se však v úterý 11. října nestali ani milenci na Petříně či spartakiádní cvičenci na Strahově, nýbrž Areál vysokoškolských kolejí ČVUT v čele s kulturním a sportovním doprovodem, který si klade za cíl důstojně přivítat nový akademický rok, tentokráte 2005/2006.

Studentský festival Nokia Strahov Open Air 2005 (strahov-open-air.cz), který se poprvé konal v roce 1994 si během 11 let vybudoval velice dobrou pověst. Záštitu nad akcí převzal rektor ČVUT a ministryně školství.

Koncerty probíhaly na hlavním podiu na ploše mezi kolejemi, ale i ve studentských klubech 001 a 007. Na hlavním podiu od 14:40 hod. vystoupily kapely: Exit Orchestra, Green Smatroll, Bow Wave, Mindway, Eddie Stoilow, Sunshine a Tata Bojs. V klubu 007: DJ Pethule, Děti deště, Dirty Airlines, Wollongong, Double J a DJ Blue.

Součástí akce byl i sportovní turnaj ve fotbale, volejbale a stolním fotbálku. Odvážlivci měli možnost vyzkoušet si nejvyšší lezecí stěnu v Praze. Díky spolupráci s rádiem Akropolis, měli posluchači, kteří neměli možnost se na Strahovský Open Air osobně dostavit, možnost slyšet živé vysílání z koncertu po internetu (radioakropolis.cz).

Já jsem se vydala pěšmo serpentinami vzhůru k strahovským kolejím až kolem 18 hod. Přeci jenom nejsem už student, abych měla rektorské volno a užívala si koncerty již od 14:40 hod. Přivítalo mě ohromný množství vesměs samých mladých lidí, postávajících s všudypřítomnými kelímky u mobilních sportovišť a nápojových stanů, ale především před hlavním podiem, kde probíhaly nepřetržitě koncerty, tedy až na krátké zvukové zkoušky. Vlastně pardon, někdy dost zdlouhavé a nudné zvukové zkoušky. Tohle tedy organizátoři nevychytali. Na velkých festivalech bývá zvykem, že je na místě erární bicí souprava a aparáty, které jsou připravené a nazvučené pro všechny kapely. Pak tedy není problém, aby si kapela zahrála kousek písničky, jestli se slyší, a šla s vervou do svého setu. Takovýto systém nikoho neotravuje a diváci jsou drženi v neustále nažhavené atmosféře. Organizátoři Nokia Strahov Open Air však šli cestou kapela = svůj aparát = zdlouhavá přestavba podia a zdlouhavé zvučení jednotlivých bubínků i aparátů. Tohle jsem viděla jako jeden z mála mínusů akce. Pravda, lidé si alespoň měli čas dojít pro nějaké pití, kde ovšem nastal další problém. Kapacitně nemohly všechny mobilní i nemobilní výčepy uspokojit dav návštěvníků, jež čítal určitě kolem 6000 hlav.

První kapelu, kterou jsem měla možnost vidět byli multižánroví Mindway. Poté, co jsem se výkonem vhodným profesionálního slalomaře prokličkovala postávajícími lidmi pod podium, strhnul mě kotel svým pokejváváním a podupáváním, což je v mým případě úspěch, protože koncerty většinou sleduji nehnutě s ostřížím zrakem. Kluci v čele s přesvědčivým zpěvákem MX´MIKEM předvedli skvělou šou na pomezí rocku, metalu, hip hopu, ale i dance a alternativy. I když mamutí plocha před hlavní stage nebyla ještě zdaleka plná, spíše se jen tak tvářila, sklidili Mindway zasloužilé ovace minimálně zpoza věrného kotle, který si vyprošoval i přídavek, který ale nepřišel a ani nemohl, kvůli kytaristově přervané struně a hlavně kvůli tlačícímu času, prostě pořádek musí být. Zajímavostí pro fanoušky je, že Mindway nahráli tento rok nové promo CD "Back on Feet" obsahující 3 tracky.

Mezi jednotlivými kapelami měl slovo moderátor, jehož jméno jsem se pro jistotu ani nesnažila zjistit, protože jeho rádoby vtipné výstupy opravdu stály za to. Kdo nepil zrovna pivko, nebo jinou pochutinu, čímž se nebyl schopný projevovat, řval z plných plic ať už konečně zmizí, a to používám velice umírněný výraz. Problém byl, že se na podiu většinou ometal docela dlouho, vlivem celkové přestavby podia. Ale abych úplně nezatracovala - snaha tam byla a jako taková se musí ocenit. Byl to myslím, dle obličeje, docela známý speaker, tak si jistě myslel, jak dravý dav tisíců studentů zvládne. To se mu občas i povedlo, když házel do davu stovky Nokia šňůrek na krk, mající kovovou karabinu, protože ti zodpovědnější si bránili své hlavy před rozbitím a odvážlivci je naopak s nadšením chytali, protože co je zadarmo, to se počítá.

Další vystoupila na hlavním podiu kapela Eddie Stoilow, jejíž historie vzniku sahá až do roku 2000 a má co dělat s rozpadem známější kapely Ian Sen. Kapela to valila do lidí, co jí síly stačily, a dav je nadšeně přijímal. Dav nezletilců by asi v lehce (někdy bohužel i velice těžce) alkoholovém opojení přijímal nadšeně téměř kohokoli, ale to už je jiná věc. Přesto je pravda, že z mnoha úst byla mnohokrát slyšet slova Sunshine a Tata Bojs. Bylo tedy jasné, kdo je považován za zlatý hřeb večera.

Mezitím jsem se přesunula na alternativní scénu do klubu 007, kde v té době řezali do svých nástrojů čím dál tím známější Děti deště, které přijala pod svá křídla legendární Silver Rocket Records. Pánové klobouk dolů. Kapela hrající old school industrial, která od začátku působí v čele s frontmanem Petrem Humpálem to v Sedmičce pořádně rozbalila. Přecpaný klub, kam by se snad již nevměstnal jediný človíček, úplně rezonoval pod tíhou drásavých zvuků kytar a různých perkusí. Byl to absolutně zmáknutý koncert, dešťový Děti měli publikum na háku.

To už se ale venku zvučili, pro mě alespoň, nepřekonatelný Sunshine. Za dobu mého pobytu v klubu 007, dav nejen znatelně, ale i viditelně zhoustl, a stal se takřka nepropustným. Dostat se poblíž podia byl naprosto nadlidský úkon, ale přesto pomocí mrštných pohybů alá lasice, jsem nakonec skoro pod podiem stanula. Mám pocit, že když Sunshine začínali rozeznívat své intro, bylo všechno, co mělo nohy na ploše. Nevím, jestli je to postupujícím věkem nebo vrozeným pudem sebezáchovy, ale když se na vás ze všech stran tlačí zfanatizovaný dav, že ani nemůžete dýchat, bojíte se, že vám zlámou ruce, případně pokud upadnete, vás ušlapou, protože nikde v dohledu není žádná volná úniková cesta, pocítíte pravý a nefalšovaný strach. Tak tohle jsem přesně zažívala při prvních písničkách Sunshine. Místo, aby si člověk užíval koncert, na který se těší celý večer, musí veškerou svou pozornost upoutat k tomu, aby neupadnul, díky několika bezohledným fakanům, kteří musí pařit natolik brutálně, že vráží vší silou do všech kolem stojících, což v případě hodně našlapaného davu, má efekt domina. Neříkám, že by se na koncertech mělo stát jako solnej sloup, pařit se samozřejmě musí, ale co je moc, toho je příliš, tím spíš, když svým chováním ohrožujete druhé. O litrech vychrstlých piv na oblečení spolu divákovi ani nemluvím. V rámci zachováni života, ale i zdravého rozumu jsem se přesunula na samý kraj podia, kde se nacházela přeci jen slušnější část publika. Až nyní jsem si koncert mohla plně vychutnat a taky si s radostí zatrsat. Sunshine předváděli, tak jako vždycky, absolutní šou. I když mám pocit, že menší podia jim přeci jenom sednou víc. Chvílemi mi připadali na té velké stage trochu ztracený. Hlavně i jejich zvuk, především samplů, vynikne v uzavřených prostorách mnohem výrazněji. Zpěvák kapely Kay Buriánek si neodpustil lezení po konstrukci podia do závratných výšek, čímž jistě vryl nejednu vrásku do čel pořadatelů, ale fanoušci jeho ztřeštěné kousky milují. Kapela zahrála se spalujícím nasazením všechny svoje hitovky, včetně těch, ke kterým je natočen videoklip, tedy "Victim is another name for lover" a "What youve got". Dostalo se jí toho nejvřelejšího přijetí, co si jen muzikant může přát, a zcela oprávněně. Sunshine prostě ovládli Strahovský vršek. I opodál stojící, tedy vlastně dost vysoko skákající, Mardoša z Tata Bojs, dával jasně najevo své sympatie ke kapele. Můžeme si jen přát, aby ze svého nadcházejícího turné po Velké Británii a Německu, opět zavítali k nám domů, do Čech.

Po samozřejmě nutné přestavbě podia přišli na řadu Tata Bojs, ale protože to opravdu není můj šálek kávy a večer se chýlil pomalu ke svému závěru, mohla jsem již jenom jako odcházející divák slyšet nadšený řev publika. Lidi samozřejmě Tatáče milují, a ty toho umí svou podiovou šou dokonale využít ve svůj prospěch.

Závěrem lze snad jen říct, že Nokia Strahov Open Air 2005 byla opravdu povedená a vychytaná akcička, a ten kdo se nepřišel podívat slušně prohloupil. Už jen ta atmosféra za to stála.

Kdo jediný opět "nezklamal" byly Dopravní podniky, jež při takto mamutí akci, o které bezpochyby věděli, nasadili večer k odvozu tisíců diváků, slovy jeden autobus za půl hodiny! Bylo tedy celkem vtipné, s dalšími stovkami lidí na zastávce, pozorovat zhruba čtvrt hodiny pana autobusáka, jak se marně snaží zavřít dveře plně narvaného autobusu. Ostatním, včetně mě, nezbývalo, než se spustit z kopce pěkně po svých. Ale ať, ze skvělého koncertu zbylo přeci jen příjemné lechtání v žaludku a teplo na srdíčku.