 Byla to snad už třetí hodina, co se pan X plazil nekonečným bludištěm kanalizačního systému Nemocnice. Absence třech amputovaných končetin mu ztěžovala pohyb více, než si zprvu sám hodlal připustit. Ale jeho pahýly bezmocně se plácající v rozkládajícím se hnusu na podlaze byly to poslední, co ho trápilo. Ta mrtvá věc mu byla stále v patách. Pozdě litoval, že si o několik minut dříve v afektu smysly zatemňující hrůzy vyrval jedinou šrámy rozdrásanou rukou obě oči, než aby byl musel byť jen o vteřinu déle sledovat ona neskutečná zvěrstva skrytá za polstrovanými dveřmi podzemní izolační kóje 312, kam se omylem dostal během svého zmateného úprku stokou před mukami horšímu než smrt. Každých několik pracně uplazených metrů se zastavil a zaposlouchal se, aby mu byla odpovědí vzdálená, ale neochvějně blížící se ozvěna šouravého pohybu se toho zetlelého svinstva, které ho pronásledovalo. Než mu otrávený zápach hnijících těl a kanalizačních spašků vzal vědomí, pomyslil si pan X, že kdyby věděl, jak dopadne jeho plánovaná banální operace slepého střeva, vůbec by do té podivně vypadající sanitky nenastupoval…
Zde pohádka končí. Jelikož jsem neměl k dispozici texty, nemám ani to nejmenší tušení, o čem tahle šílená deska opravdu lyricky je, ale podobné obrazy mi její poslech prostě podvědově evokuje. Přiznám se, že jsem ještě nikdy nedostal k recenzi tak psychopaticky schizofrenní nahrávku, jakou si ve chvílích volna zkomponovali tihle britští šílenci. V ostrovním království snad mají na tyhle certifikované psychárny patent. Aby nedošlo k mýlce - tohle v podstatě z větší části není regulérní hudební album, nýbrž jakýsi soundtrack k tomu nejtemnějšímu, nejodpornějšímu a nejzatuchlejšímu gore-splatter hororu, jaký si dovedete představit. Nikoliv, v tomhle strašidelném filmečku nepobíhají mumlající komparzisti v bílých prostěradlech po babičce, dokonce ani hlupáčci s motorovými pilami polití malinovou šťávou - tady se kalkuluje s čirým Hnusem plíživého skrytého Svinstva, proti kterému jsou Silent Hill či The Thing večerníčky pro předškolní mládež. Co je nám tu servírováno? Zastřený industriální lomoz kanalizační sítě a poblázněných mechanismů je míchán s plochami totálně temného ambientu. Do tohoto tlejícího inferna kakofonických skřeků je namátkou vklíněn jakýsi vyšinutý black metal, jež by šel popsat jako perverzní odpověď na „experimentálnější“ skladby novějších Mayhem, líznuté nihilistickým odérem raných nahrávek antilidských astronautů Anaal Nathrakh. Nečekejte nějaký provařený severský black metal, jak ho znáte – žádné souvislé útočné klepačkové výjezdy, žádné artikulované strunné běsnění. Vládne jen v mezích nutnosti kontrolovaný, avšak ještě poslouchatelný chaos, nedisharmonický riff abyste hledali lupou. Prostě úchylárna non plus ultra. Do občas až doommetalově vlekoucích se odkapávajících motivů duní nárazově extrémně rychlé kopáky a brejky automatických(?) drumů, industriální hluk pojednou přetíná decentní klavír jako z jazzového klubu pro lepší společnost… Ne, tohle opravdu nejde popsat, o nějakém číselném bodování kvality tohoto nosiče je též absolutně bezpředmětné mluvit.
Tahle stať jako taková vlastně nemá příliš smysl, neboť materiál britských maniaků je tak absurdně šílený, že se prostě musí slyšet jen na vlastní uši. Pokud tohle pustíte vaší pětileté sestřence na dobrou noc po shlédnutí nějakého masitého horůrku, tak jí asi zaděláte na solidní psychické trauma. Neumím si představit, jak se dá tohle odehrát živě (a že The Axis Of P. skutečně live hrají), též se podivuji, jak může partička relativně normálně vypadajících chlapíků jako hobby točit takové peklo. Já jsem se bavil a perfektně bál, pokud se nebojíte (ne)hudebních experimentů, jděte do toho. Nasaďte sluchátka, zhasněte a hurá vstříc zvrácené Nemocnici se svéráznou léčbou. Pokud narazíte mezi zdánlivě osiřelými oprýskanými zdmi rozpadajícího se ústavu na převrácený plesnivý invalidní vozík, tak vězte, že jsou vaše dny sečteny…
|
