Kapitola 4.
Přežijí rok 2000?
Přežijí rok 2000? Tuhle otázku slýchávala moje generace v souvislosti s kdejakým živočichem. A vzhledem k formě z let minulých se stávala aktuální i pro Axxis.
Tonoucí se stéblá chytá. Anebo taky někdy tápe, tancuje kolem rozlité kaše, hledá svoje vlastní stopy a identitu. A zaplať pámbu, semtam i chytí, dotančí a najde. Pokud jsem na předchozích počinech Axxis hledal mouchy už v samotném názvu alba, nemohli tentokrát kluci titul zvolit lépe. Po nemastném velkém nevzrušení začínalo jít docela o přežití. Alespoň v širším měřítku, protože lokální štěky asi Axxis nemohli uspokojit. A tak kapela zatáhla za záchranou brzdu, vykašlala se na podivné badatelsky minimalistické experimenty a vedena mimořádně nabuzeným pudem sebezáchovy vsadila znovu na melodie. A přežila. Alespoň do dalšího kola. Nechci tvrdit, že by snad „Matters Of Survival“ mohlo nakouknout do nočního království a dosáhnout úspěchu či kvalit prvotiny, ale přece jen se na lepší časy zablýskalo. Weissovci sice nevysypali z rukávu záplavu melodických orgií a nápadů, ale po rozpačitém albu minulém měla aktuální novinka smysl i chytlavé hitovky.
U nahrávání v Americe zůstalo, Axxis se jen přesunuli do Los Angeles, kde producentskou taktovku pevně uchopil Keith Olsen, jehož zkušenosti s Kingdom Come, Whitesnake, Scorpions, Magnum, Brucem Dickinsonem, Ozzym a řadou dalších byly zřejmě tím nejzásadnějším záchranným kruhem, ke kterému se Axxis přisáli jak klíště. Výsledkem je album, které se v globále prakticky vyhýbá kotrmelcům, hladí i dráždí, neztrácí příjemnou náladu a hlavně nenudí (sic!). Sympatická deska, na které si Axxis jasně vytyčili směr a dokázali se ho skoro celou dobu i držet.
Neb se Axxis dokázali na každé desce vytasit alespoň s jednou povedenou hitovkou, na kladné soudy je u nich rozumné vyčkat až na konec. Ale už první tóny v podobě „Ecstasy“ naznačují, že Axxis se vrací k smysluplnému životu. Šlapavě rytmická záležitost s všudypřítomně ubzučenou kytarou, nekomplikovaná jízda, příjemné vokály. Naštěstí i dalším krokem potvrdili stoupající formu. V „Idolator“ kapela vsadí na rozvážnou atmosféru hodně podobnou krajanům Pink Cream 69 z období loučení s Andi Derisem. A aby pozitivna nebylo zbytečně málo, hned další v pořadí je první z vrcholů alba, kousající „C´est La Vie“ s dráždivou atmosférou, hladivými vokály a dokonalým melodickým kouzlením. Do třídy mimořádně vyvedených přihoďte i klasiku s typickým skotačivým, nedbale elegentním Axxis rukopisem „All My Life“ a přirozenou a citlivou baladovku „Hide Away“ s klenutým refrénem. Velkou pochvalu si Axxis zaslouží i za výkony instrumentalistů, které k tradičně povedené technice přihodili i slušivý zvukový nekomplikovaný fráček. Instrumentálně nejbarevnější skladbou je „On My Own“ s ubublaně basovou atmosférou, nenápadnými náladovými klávesami a konejšivým zpěvem i kytarovým sólováním.
Samozřejmě, i odvrácená strana měsíce už neodmyslitelně patří k Axxis. V závěru desky přece jen dojde dech, melodie ustupují nesjízdným skopičinám, nadrzle komplikované (alespoň na Axxis) „Fan The Flames“ a závěrečné „Back In Bones“, kde si Bernhard Weiss neodpustí své výškokvílení. No co, stanou se i horší věci a za zbytek alba lze tuhle slabší chvilku odpustit.
Je s podivem, že Axxis, kteří se konečně dokázali zbavit nálepky průměrnosti, dokázali v závěru alba zašantročit své kormidlo tak dokonale, že další plavba skončila totálním ztroskotáním, které se nedá odbýt mávnutím ruky a znuděným konstatováním „nová doba…“ Za „Matters Of Survival“ si Axxis zaslouží pochvalu. Alespoň za to, že jejich přežití bylo dostatečně důstojné.
|
