Myslím si, že, kdo vyrazil na tuhle podařenou akci v pražském klubu Abaton, určitě neprohloupil. Ovšem dostat se tam, nebylo zrovna jednoduché, poněvadž Therion jsou poslední dobou na koncertech více než vítaní a jestliže si jako hosty ještě pozvou Grave Digger a Sabaton, není se potom čemu divit, když se po vstupenkách jen zapráší. Navíc Abaton zrovna neoplývá prostorností a tak se nakonec lidé mačkají nejen před pódiem, ale i na balkónu, který se rozprostírá kolem dokola klubu. Snad jediné, čeho jsem se obávala, bylo to, jak si s tímhle místem poradí zvukař, ale tyhle obavy se nakonec ukázaly být skoro nemístné. Říkám skoro. Ale hezky po pořádku…
 Celá tahle metalová seance startuje někdy kolem osmé hodiny večerní famózním intrem švédské formace Sabaton. Na plac postupně nastupuje bubeník Daniel Mullback, kytarista Rikard Sunden, klávesák Daniel M´hr, baskytarista Par Sundstorm, druhý kytarista Oskar Montelius a na závěr Joakim Broden obsluhující své hlasivkové a jiné svaly. Ač není tahle partička u nás příliš známá, zanedlouho si získává nejednoho příznivce pod pódiem. Tenhle dusivý heavík snad musí rozjásat každého příznivce melodických, drtivých a rytmických songů, které na nás kapela srší jeden za druhým. Nenechá nás ani minutku vydechnout a než stačí Joakim dopovědět pár slov, už se zase ozývají tepající bicí nebo tajemné zvuky kláves. No, zvuky kláves, přiznávám se, že klávesy zaslechnu jen občas, když zrovna nevřískají kytary nebo neduní basa, zkrátka klávesáka tu hodnotit nemůžu… Koho bych ovšem chtěla vyzdvihnout je Daniel Mullback, to je prostě zvíře. Bubeníci se sice většinou chovají klidně a velmi často nejsou za svým aparátem ani vidět, ale tohle nemůžu říct o tomto ďáblovi, který nejenže zkouší všechny možné i nemožné krkolomné kousky s paličkami, ale navíc ještě bravurně točí hřívou kolem dokola a při tom nevypadne z rytmu. A je ho pořádně slyšet! Další, kdo v této šestici stojí snad za povšimnutí je samotný Joakim a jeho pěkně udělané tělo, které samozřejmě zajímá hlavně většinu z přítomných dam. Přiznávám se, mě se také tenhle sameček líbí, ale snad jen ze začátku, poté jsou už všechny jeho pózy okoukané a nudné. (Co se týče zpěvu, není to vůbec špatné, tím myslím sílu a barvu. Joakim není žádný upípaný ptáček.) Okoukaná a nudná se stává pomalu i celá jejich tvorba, zdá se mi, že každá píseň je vystavěna na stejném vzoru, že všechny vypalovačky jsou jako přes kopírák. Zkrátka nadšení se pomalu vytrácí s originalitou. Tak jak rychle mě rozparádili, tak zase rychle mě usadili…
Naštěstí se tahle parta nehodlá dlouho zdržovat a opět zaznívá intro, ale tentokrát oznamuje nástup německých heavymetalistů Grave Digger. Velice zajímavé je pozorovat fanoušky, kteří se okamžitě dělí na dva tábory. První tábor jásá, do všech vráží, poskakuje, zkrátka je to tábor, pro který právě teď přišla jeho hlavní hvězda večera. Druhý tábor se chová slušně (zatím) a vyčkává na svou chvíli - to jsou fanoušci Therion. Ale ovšem najdou se tu i tací, kterým je jedno, která kapela právě hraje, a paří vždy a za všech okolností. Celý set je započat písní Liberty Of Death ze stejnojmenného novinkového alba. Další songy tvoří vlastně jakýsi průřez dosavadní tvorbou. A že Hrobníci mají z čeho vybírat, o tom svědčí téměř hodinu a půl dlouhý koncert, kde zaznívají snad všechny důležité písně. Mezi ně nesmí samozřejmě chybět Lionheart (Knights Of The Cross), The Dark Of The Sun (Tunes Of War), Raven (The Grave Digger), Heavy Metal Breakdown (ze staršího stejnojmenného alba) nebo Excalibur (Excalibur), který je vítán s takovým nadšením, že mám pocit, že nám na hlavu spadne balkón. Celé představení je prošpikováno novějšími budoucími hity, za všechny můžu jmenovat například Silent Revolution s grandiózním závěrem. Samozřejmě nechybí ani hlasový doprovod fanoušků a tak nemůže být spor o to, jestli se to Grave Digger povedlo. Jediné, co mi snad trochu vadí, byla jakási duševní nepřítomnost klávesáka Hanse Petera Katzenburga, který si sice občas jen tak pro sebe prozpěvuje, ale jinak žádné nadšení u něj nevidím. Tohle se ovšem nedá říct o Chrisovi Boltendahlovi nebo Mannim Schmidtovi, kteří hrají tak, jako kdyby je honil hrobník s lopatou. Prostě celé vystoupení je velice vyčerpávající a já se pomalu začínám těšit na závěrečnou třešničku na dortu.
Během pauzy se z placu pomalu vytrácejí fanoušci v kápích, na pódiu se mění bicí, přibývá jeden kotel, potom druhý, instalují se mříže, ladí se kytary, zvučí se bicí, zvučí se kotle, zvučí se čtyři mikrofony, zvučí se všechno,… Už je ta přestávka moc dlouhá, ale pak najednou zaznívají první chvějivé tóny intra, kterým nás vítá švédská symfonická formace Therion. Opět na pódiu postupně zaujímají místa jednotliví aktéři - hezky po pořádku a s hezkým potleskem - a najednou je jich tam celých osm. Místa sice moc nemají, ale to jim zřejmě nevadí, a až na menší srážky se jim nepodaří ani nabodnout se na špíchály mříží, které tu vyrostly o přestávce. Pro koho ale? Snad sem mezi nás nevpustí dravé tygry a lvi! Ne, nic takového, to jen Snowy Shaw zřejmě usoudil, že to bude divoká šou (taky že bude) a pro jistotu nechal pro zpěváky vystavět takové menší ohrazení. Ale Therion na to „mají právo“, vždyť letos už oslaví dvacáté výročí svého vzniku, což se rozhodli pořádně oslavit vydáním nové desky Gothic Kabbalah, kterou právě nyní prezentují na svých koncertech. Abych se přiznala, Gothic Kabbalah mi zrovna k srdci nepřirostla. A tak se jen modlím, aby častěji zaznívaly songy třeba z alb Secret Of The Ruins nebo Vovin, což se mi z větší části splní. Jako první na nás vypálí Der Mitternachlöwe právě z Gothic Kabbalah. Ale následují další i starší písně ovšem řádně proplétané těmi zbrusu novými. Při druhé písni Schwarzalbenheim (Secret Of The Ruins) bere Snowy do rukou v kůži balenou knihu, ze které nám „předčítá“ (ovšem až si ji odloží na chudáka security, který se před pódiem snaží být neviditelný). Nechybí věci jako An Arrow From The Sun (Lemuria), The Perennial Sophia (Gothic Kabbalah), Wine Of Aluqah (Vovin) nebo třeba Son Of The Sun (Sirius B). Všechno je perfektní až na jednu věc. Zvukař prostě nezvládá, co si budeme namlouvat.
 Neslyším ženské zpěvy (mužské ano, ti mají větší sílu), neslyším samply, sóla. Jediné, co je opravdu slyšet je předuněná basa a přehulákané bicí. Aspoň že je na se co koukat, Katarina Lilja na nás valí oči a vystavuje na odiv načepýřenou róbu, naopak její kolegyně Lori Lewis předvádí úžasné pěvecké výkony (škoda, že občas si je musím jen domyslet), to samé platí o Matsi Lévenovi. Vše je přitom v neustálém pohybu. Zpěváci střídají jednu pozici za druhou. Když zrovna z nich někdo nemá hlavní slovo, uchýlí se za mříže, kde buď jen pózuje nebo se připojuje ve sborových pasážích, které jsou opravdu výtečné (jako kdyby tam nebyli jen čtyři, ale celá armáda). Naopak zpěvák-sólista je centrem veškerého dění. A tak se trošku na okraj zájmu dostávají instrumentalisté, kteří tvoří statickou složku vystoupení. A přitom jejich výkony jsou vskutku bravurní. Pak najednou přichází bubenické sólo, všichni se hned zdekují do zákulisí a je jen na Petterovi Carlsonovi, aby dále bavil publikum. A že ho baví přímo královsky. Potom se k němu přidávají Snowy i Mats, kteří se chápou kotlů. Dokonalá souhra. Obdivuji Snowyho a jeho smysl pro rytmus, který zde rád předvádí. Chudák Petter po chvíli přechází do ústraní… Opravdu monumentální je přechod v podobě Muspelheim (Secret Of The Ruins) do normálních kolejí koncertu. Jako kdyby skupina po tomhle krátkém odpočinku chytila druhý dech a měla hrát nový koncert. Opravdu nabušené sbory a monstrózní závěr skladby znovu přivádějí fanoušky do tranzu. Ale koncert se také chýlí pomalu ke konci a to se musí zahrát ještě spoustu dalších věcí (třeba Rise Of The Sodom And Gomorrah, Ginnungagap, Grand Finale, To Mega Therion). Fanoušci však nechtějí své oblíbence pustit a tak Therion přidává jeden song za druhým, přičemž neustále odchází a zase přichází. Na úplný závěr ještě střelí předělávku Thor od Manowar, ale potom už odcházejí nadobro…
Tenhle koncert si budu hodně dlouho pamatovat a myslím, že nejsem jediná. Byl to vskutku vydařený mejdan, i když se panu zvukaři podařilo mírně snížit jeho kvalitu. A tak, co jen dodat? Snad jen, že doporučuji každému vyrazit na nejbližší koncert ať už na Therion nebo Grave Digger, myslím, že obě formace jsou právě teď ve vynikající formě…
|
