To co první udeří do uší posluchače dlouhohrajícího debutu Enigmatic Face není brutální death metal, bezhlavé sypanice ani chorobně agresivní vokály, ale naprosto děsivá kvalita zvuku, která by mohla ledaskoho přivést na myšlenku, že Smell of Blood nahrávali své album někde ve vlhkém sklepě mezi kopou brambor a loupající se omítkou. Zní to opravdu neskutečně nevýrazně, rušivě a ploše a je to první a hlavní výtka, kterou proti této desce mám.
Až pak konečně nastupuje do vlaku vědomí zmíněný brutální death metal, bezhlavé sypanice s nepříliš zmáknutými změnami temp a chorobně agresivní vokály. A propos, vokály. Kapela zde chová jistou zajímavost, jímž jsou dva zpěváci, a to dokonce vzájemně opačného pohlaví! Dlouho jsem nemohl uvěřit že ten o kousek vyšší, ale o to nelidštější chropot má opravdu původ v dámských hlasivkách. Rozhodně ale spolupráce dvou vokalistů, ač mi na pár místech přišli udýchaní, patří mezi nejzajímavější vlastnosti alba. Dále už to je se zajímavostí bohužel trochu slabší. Jak jsem se již zmínil (2x), jedná se o hodně přímočarou záležitost, která na nic moc nebere ohledy a pálí to jak kulomet (kterému se hlavně bicí někdy podobají). Má to svá pro i proti. Negativem je jistá banálnost a jednotvárnost, která se do skladeb vkrádá. Proti ní ale stojí určitá jiskra, kterou jsem pod povrchem Enigmatic Face vycítil.
Jedním z jejích hlavních křesadel je kytara. Když člověk napne uši, tak objeví, že kytarista se někdy sympaticky snaží, i když lehce z pozadí, kam je odkazován, udržovat nějaké napětí, hudební vývoj, nebo alespoň častěji střídat riffy. Jenže to se obloukem zase dostáváme k bodu číslo jedna. Člověk vyloženě cítí v kostech, že špatný zvuk kytaře doslova bere vítr z plachet a tam, kde by se z její hry mohl člověk potenciálně, s prominutím, posrat, tak zůstává jen plochost zbavená všech trnů, či kakofonie pohlcující své vlastní jemnější vyhrávky.
Kapela má schopnost uplatnit nápady, které ji přenášejí přes vratkou hranici průměru, nebo dokonce nastínit tu jedinečnou smrtonosnou atmosféru death metalové hudby, kterou ve své čiré podobě známe na jejích slavnějších kolezích. Byť se takto děje celkově spíše v menší části z třiceti minut (minus celkem povedený cover od Metallicy, který paradoxně kvalitou přebíjí celý zbytek nahrávky, což je trochu smutné), které Enigmatic Faith nabízejí. O to víc zamrzí hnusný zvuk, bez něhož by to mohlo být o nějaký ten bod víc.
|
