Určitě to znáte. Akce, na které se hodně těšíte, občas skončí pěkným zklamáním. Akce, na které se vydáte tak nějak mimochodem, a ještě v poslední chvíli nutíte svého člověka, aby se konečně zvedl a vydal se na cestu, občas skončí hodně milým překvapením. Vystoupení amerických House Of Lords a vlastně i jejich předskokanů Mike Stone Group v Retro Music Hall se elegantně zařadilo do kategorie druhé.
Vzhledem k hlasům z vystoupení Bonfire o týden dříve, nesoucím se v duchu „vydařená akce, ale málo lidí“ jsem něco podobného očekával i na House Of Lords. A stalo se. Bylo trošku tristní sledovat tu hrstku „zasvěcených“, postávajících před vchodem do Retra. A ještě navíc, když z levé strany zněla angličtina, za zády mi skromná skupinka šveholila maďarsky…, kde trávili večer mí krajané, je tradiční záhadou. Alespoň, že ti, co přišli, vytvořili v rámci možností důstojnou atmosféru hodnou jména House Of Lords.
 To předkapela Mike Stone Group měla situaci poměrně složitější. Kapela byla přece jen příliš velkou neznámou. Ač se zahájením své show počkali až do půl deváté, kdy se Retro tak nějak rozumně zaplnilo, tak až na jednoho jediného človíčka, který se bez zábran nechal strhnout a prakticky kompletní set Mike Stone Group propařil spolu s kapelou, se tahle parta setkala s poměrně chladným přijetím. Alespoň v úvodu. Mike si rozhodně nenechal vzít dobrou náladu a svým příjemným, dobře zaranžovaným hard rockem, který mi postupně sklouzával kamsi do pohodové nálady akčnějších Poison, či uklidněných Van Halen, posluchačstvo dokázal rozehřát až k docela solidnímu ohlasu. Osobně mi hudba Mike Stone Group seděla víc v pomalejších skladbách. Zejména „Black Rain“, kde Mike několikrát nakopl svoji basu, snad aby symbolicky nakopl i celou kapelu ke stoupajícímu výkonu. K povedenému výkonu skupina přidala ještě dva neobvyklé bonusy navíc. Jedním byla dáma Betty Bizarre u bicí soupravy a tím druhým letecký den s Mike Stone Group. V rámci propagace kapely totiž dlouhán Mike v průběhu setu průběžně rozhazoval do davu vlastní cédéčka a zbývající zásobu na konci setu ještě roznesl zájemcům v publiku. Zajímavý krok. Zvukově na tom Mike Stone Group nebyli vůbec špatně (dokonce bych řekl, že co se zpěvu týče, byl podstatně čitelnější než u hlavní hvězdy večera). Nijak strhující, ale příjemný výkon.
Set list: Nothing Last Forever, Dynamite Bloody Hell, Get Up Your Head, Back On The Streets, Take Her Home, Black Rain, Just Do It, Embrace A Memory, Times Of Depression, Gypsy In Her Eyes, When Love´s No Friend Of Mine (bez záruky :-))
 House Of Lords mají papírově svoje největší léta přece jen už dávno za sebou – i když, nutno dodat, že jejich loňské album „World Upside Down“ získalo na serveru Melodicrock ocenění za nejlepší abum roku v kategorii melodického roku. Největší slávu se svým projevem, postaveným na patetických klávesách, vynikajícím vokálu Jamese Christiana (hlasově patřícího někam do rodiny Coverdalů), melodických kytarových riffech a mohutné rytmice sklidili na přelomu 80. a 90. let minulého století. Z původní party zbyl už jen vokalista James, který se obklopil živelným mládím i hudební zkušeností a s tím, jak léta smázla typický vzhled kapel sladké doby – mohutná trvalá – zmizel i patos z hudby House Of Lords a kapela nasypala do kotlíku pod pódiem show nabitou ohromným množstvím energie.
Podle očekávání se set kapely skládal z mixu skladeb z prvních dvou a posledního alba. Pokud mě sluch neklamal, vůbec nedošlo na poněkud zapadlé album „The Power and The Myth“ a ani na třetí řadovku „Demons Dawn“. Celou show otevřel mohutný úvod v podobě dunivé palby „Sahara“. A vzhledem k tomu, že dav (spíš dávek) se chytal na tvorbu House Of Lords od prvních tónů, vypadal James Christian a spol. patřičně spokojeně a předvedli výkon, ze kterého sálala radost po celém sále. I přes to, že James průběžně signalizoval ke zvukařskému pultíku drobné potíže – haprující odposlechy, příliš intenzivní kouřovod… - evidentně si svojí první návštěvu v naší domovině užívala celá kapela. Vlastně už při ladění aparatury se dalo vytušit, že v House Of Lords se sešla veselá parta, když basák místo tradičního one, two, three…používal k nastavení mikrofonu výkřiky Czech, Czech, Czech people a pár jedinců dokázal rozezpívat ještě před koncertem…
Došlo na sólová představení jednotlivých muzikantů - nemůžu nezmínit excelentní výkon kytaristy Jimiho Bella, který svoje kytarové drápky zasekl v minulosti i u Ozzyho Osbourna, či Black Sabbath, došlo i na Jamese Christiana s akustickou kytarou ve skladbě „Can´t Find My Way Home“ (tady se na scéně znovu zjevil Mike Stone, který osobně a s chutí mistrovi kytaru zapojil), došlo na hitovou baladovku „Love Don´t Lie“, došlo na Jamesovo vtipkování s publikem, došlo na nezbytný a přitom nijak složitě vynucovaný přídavek. Překvapil pouze výběr závěrečné skladby. Ale vzhledem k tomu, že jsem si nad diskografií House Of Lords marně lámal hlavu nad výběrem největšího hitu, tak pokud nemělo dojít na baladický závěr, mohli vsadit House Of Lords na cokoliv a tak sáhli alespoň po překvapení…, došlo na hodně příjemnou a velice čerstvou jízdu. Podanou s přehledem, jistotou a šťávou, kterou by pardálovi Jamesovi mohli závidět leckteří mlaďáci. Jak jsem už zmínil, zpěv mi proti předkapele přišel krapet zazděný, ovšem důvodem možná bylo masivní a silné nazvučení kapely.
Jak vypadá v praxi heslo nejmenovaných kolegů ze států „vše pro fanoušky“ předvedli House Of Lords, když před přídavkem ohlásili, že po skončení koncertu se kapela dostaví do předsálí a tam se pověnují všem, kteří o to projeví zájem. Jak řekli, tak udělali a dodali téhle povedené akci punc nenásilné profesionality.
Někdy nejsou potřeba výbuchy extáze a jedinečnosti, někdy ke spokojenosti stačí jen nadšený a bezprostřední výkon, který přirozeně a nenápadně pohladí dušičku. Výkon, který z legendy udělá sympatické smrtelníky. A to se House Of Lords beze zbytku podařilo.
Setlist: Sahara, American Babylon, Love Don´t Lie, Chains Of Love, Rock Bottom, S.O.S. In America, Edge Of Your Life, All The Way To Heaven, I Wanna Be Loved, These Are The Times, Can´t Find My Way Home, I´m Free, Your Eyes, Pleasure Palace, Slip Of The Tongue, bonusovka z alba World Uside Down
|
