Škoda, velká škoda, že se turné Manowar a Rhapsody Of Fire neuskutečnilo v původním termínu. O Holyhell se nezmiňuji úmyslně, neboť ti s tímto povzdechem nemají nic společného. Stačil jeden rok a do mé natěšenosti na vystoupení velkých jmen se vetřela nejistota a rozpaky. Odstartovalo to poslední album Rhapsody Of Fire „Triumph And Agony“, které rozhodně nepatřilo k tomu nejlepšímu, co Rhapsody Of Fire ještě jako Rhapsody dokázali vyprodukovat. A dorazilo to album „Gods Of War“ amerických Manowar, které jako soundtrack k historicko mytologicko válečnému filmu by bylo dokonalé, ale jako metalové album stále nějak nechce fungovat. Kde jsou chvíle, když jsem se rozplýval nad EP „Sons Of Odin“. Bohužel prakticky vše podstatné z alba „Gods Of War“ je zachyceno už na EP. A tak nezbývalo než doufat, že pošramocenou pověst obou spolků zachrání živé vystoupení.
Aby se to nepletlo, tak potíže nastaly už při komunikaci s pořadatelem a přetahování se o akreditaci. Definitivně poslední míček pingpongu na trase web – 79 promotion (pořadatel pardubického koncertu) – Pragokoncert (po několika debatách, kdo vlastně akreditaci může udělit a překvapivém zjištění, že to je kupodivu skutečně pořadatel koncertu, tedy seventynine) přiletěl ze strany 79 promotion v podobě památné věty „o spolupráci s metalovým webem nemáme zájem a to ani do budoucna, protože metalové koncerty prakticky nepořádáme…“. Těžko říct, čím jsme si takovou důvěru zasloužili, protože kolegové z jiných webů po place vesele pobíhali i s akreditací. Lístek na koncert se mi doma povaloval už před touhle smysluplnou debatou, takže žádný problém. A vzpomínka na předloňský organizačně lehce zmatený a zvukově zoufalý koncert Helloween v pardubické hale mi v souvislosti s tímhle výrokem přišla na mysl čistě náhodou.
Ke cti mistra zvuku nutno dodat, že se vytáhl. Zejména u HolyHell jsem kvitoval průzračně čistý sound, protože tahle banda pro mě byla, kromě několika kusých informací, hodně velkou neznámou. A po sesčítání všech plus a mínus (možná právě i díky mým ničím nezkresleným představám) dopadli jako jediní bez jakékoliv šmouhy. Svůj set začali HolyHell rozvážnou skladbou s barevnými symfonickými klávesami a s prvními tóny hlasu zpěvačky Marie Breon mě na displeji naskočilo jméno Federica DeBoni. V hlubších polohách Maria zněla podobně příjemně drsným způsobem jako sestřička z bílé lebky. V momentě, kdy se vytáhla nahoru, se však jakákoliv podobnost setřela a Marie najednou zněla křehce a přitom sebejistě (ano, ano, nabízí se tu jisté srovnání, ale o tom až za chvilku…). Tradiční úvodní chladná odezva davu se nekonala. Řekl bych, že se nenašlo moc takových, kteří svůj příchod načasovali vyloženě na Manowar, či Rhapsody, takže Holyhell měli k dispozici solidně našlapanou pardubickou halu a masa pod pódiem (i když, pokud mě paměť neklame, na Helloween byla přeci jen o pár hlav mohutnější) byla na tenhle večer nadržená tak důkladně, že živě reagovala od samého úvodu. Set HolyHell se nesl v duchu přímočarého, klávesami vydatně podpořeného heavy metalu s výraznými riffy. Vlastní tvorba HolyHell byla v první části postavená na nijak divokých, spíš rozvážných skladbách, zařaditelných někam do krajiny agresivnějších Edenbridge a příjemně přibržděných White Skull (mám-li se držet kapel s frontwomankou). Nejdivočejším kouskem se tak stala cover verze malmsteenovské „Rising Force“. To, že se HolyHell narodili na šťastné planetě dokumentovali nejlépe ve čtvrté skladbě. Jak jinak nazvat situaci, že se Maria Breon dobrovolně vystaví srovnávání s ikonou Tarjou Turunen při skladbě „The Phantom Of Opera“? Jak jinak nazvat fakt, že Maria se svým operním projevem v tomhle srovnání spolehlivě obstojí (tím chci říct, že skladbu přesvědčivě zvládla a přitom se vyhnula kopírování Tarjina projevu)? A jak jinak nazvat duetovou podporu mistra Erica Adamse? Skvělá strategie a režie koncertu, kdyby snad vlastní skladby nezabraly (což nehrozilo), zjevení se Erica na pódiu spolehlivě zintenzivnilo pozitivní přijetí Holyhell. Konečný rezultát: Živé, spontánní a podařené vystoupení, díky kterému si určitě nenechám ujít chystanou singlovou novinku a albovou prvotinu.
Co říci k Rhapsody Of Fire? Netroufám si vynášet nějaké radikální soudy, protože jsem dle svého „dobrého zvyku“ jejich vystoupení z poloviny prokecal v zákulisí. Vystoupení HolyHell mě nadchlo natolik, že jsem se (akreditace-neakreditace) pokusil spáchat rozhovor se zpěvačkou Mariou. Než jsem absolvoval seznamovací večírek se všemi, kteří do toho měli co mluvit, posledním bodyguardem počínaje a Joey DeMaiem konče, Rhapsody Of Fire vyrazili na pódium. A protože po konečném Joeyho souhlasu manažer oznámil, že si dáme sraz přesně za pětačtyřicet minut, bylo jasné, že tohle povídání bude ve stylu „něco za něco“.
Při setu Rhapsody Of Fire jsem si uvědomil dvě zásadní věci. Jednak, že jsem lehce zanedbal přípravu na koncert, protože jsem se ve shlédnutých skladbách neorientoval zdaleka tak snadno, jako u jiných spolků (nebo že by to snad bylo tím, že mi novější tvorba rhapsodistů připadá méně výrazná a poněkud se slévá…?). A dále také to, že Rhapsody Of Fire trpí komplexem slepých strážců. Tedy tím, že všechny kudrlinky, pidlikačky a barevné vychytávky naživo prostě nelze zachytit, takže do svého syndromového seznamu obývákových kapel jsem přihodil i tuhle italskou bandu. Nemám tušení, jestli to bylo tím, že jsem se na vystoupení Rhapsody Of Fire přesunul na druhou polovinu haly (to abych hůř viděl…), ale zvuk mi najednou připadal poněkud zahuhlaný, jakoby zabalený do mírně nekvalitní, lehce propustné vaty. Ale to je jediná výtka k vystoupení Rhapsody Of Fire. Pod pódiem to spokojeně začlo vřít už u symfonicko recitačního intra. Rhapsody Of Fire už mají kam sáhnout a vzali to pochopitelně od ranných dob Rhapsody až po aktuální Rhapsody Of Fire. Nemůžu si pomoct, období Rhapsody bez ohně mi přijde daleko silnější, takže první lahoda do ucha přišla s druhou v pořadí „The Last Angel´s Cry“, a s návratem k začátkům v „Land Of Immortals“. Luca Turilli neustále vysmátý, Fabio Lione naprosto suverénní, celá kapela spokojená a bezchybná (jen Alexe Staropoliho jsem ze svého strategického postavení vůbec nezahlédl). K dotvoření typického romantického nádechu se na pódiu občas mihla vlnící se blonďatá víla, i ty sladké píšťalky se mi sem tam podařilo zaslechnout. Po absolvování přestávky v šatně Holyhell jsem chytil už pouze závěrečné davové rozezpívání a gradující finiš v podobě „Emerald Sword“. Vzhledem k tomu, že hala spolehlivě bouřila, předpokládám, že sílu, kterou Rhapsody předvedli ještě za mojí účasti, prali do davu systematicky a nekompromisně po celou dobu. Takže, až na zmíněný zvukový poklesek (ve srovnání s Holyhell a Manowar, jinak byli Rhapsody Of Fire velice snadno čitelní), dokonalá show.
Mám-li zhodnotit vystoupení Manowar, tak nejpřesnější pocit je asi srovnatelný s pocity stříbrného olympijského medailisty. Bezprostředně po opuštění haly převažovalo strašlivé zklamání. A postupem času musím uznat, že ve dvou třetinách koncertu šlo o naprosto dokonalou podívanou, kterou mě Manowar dostali na kolena. Jen ten závěr byl hóóóóóódně netradiční…
Symfonické intro. Dámy a pánové, ze Spojených států k vám přichází skupina Manowar. Otvírák „Manowar“ z alba Battle Hymns. Za králi metalu velké plátno, na kterém se průběžně objevují obálky alb (obvykle související s právě přehrávanou skladbou), případně známé a klasické warriorské obrázky. Čtyři hrdinové navlečení do kožených obleků, nekompromisně řezající osvědčené pecky. Pro mě překvapivý návrat do dob nejstarších desek a pěkně systematický průřez dosavadní diskografií. Od začátku vítězná spanilá jízda, od „Holy War“, páté v pořadí, vítězná spanilá jízda skutečných králů metalu. Dav pod pódiem řádí, Manowar hází své typické silácké pózy, Eric Adams řve jako o život, vítá ty nejlepší fanoušky metalu na světě, bum, bum, bum. První šok (a zároveň nečekaně splněné přání) v podobě skladby „Mountains“. Tohle je ta pravá síla Manowar. Ač pomalá skladba, narvaná tak úžasnou atmosférou, že z nasazeného tempa se neztratí ani ždibeček. Další šok v podobě divadla s kytaristou, namátkově vybraného z davu. Joey DeMaio se poprvé ujímá slova, zdraví „Pardubiče“ a ač jeho řeč působí poněkud frázovitě a jeho gesta teatrálně, nemůžu se zbavit přesvědčení, že k Manowar tahle póza jednoduše patří. U každého jiného by působila směšně, u Manowar mě stoprocentně baví. Přivítání metalového bráchy z Polska na pódiu, nezbytný křest pivem a pak ten mužíček na pódiu dostal do ruky kytaru Karla Logana a předvedl, co umí. Uměl, hoch, a hodně. Netroufnu si odhadnout, nakolik jeho hra ve skladbě „God Made Heavy Metal“ byla ve výsledku slyšitelná, každopádně v obklopení hrdým Joey DeMaiem a vysmátým Karlem Loganem vypadala hodně autenticky. A věřím tomu, že tenhle maník má ode dneška hodně divoké hudební sny… „Heavy metal girl from Pardubiče“ už působila jen jako nezbytný doplněk tohohle divadla. Eric Adams si nezbytně zavřeštěl na prostý lid, Manowar sypali jednu pecku za druhou a když došlo na „Black Wind, Fire And Steel“, při které Joey Demaio oskalpoval svůj nástroj, uslintával jsem blahem. TOHLE je Manowar, TOHLE jsou králové metalu!!! A hala oprávněně a s nadšením reagovala na Ericovu hlášku o „skutečném HEAVY METALU“.
Mohlo mi být podezřelé, že Manowar strávili na pódiu přes hodinu a třičtvrtě, a o novinkové album zavadili jen ve skladbě „King Of Kings“ a bonusovce "Die For Metal", které mimochodem v nadupaném koncertním setu dokonale zafungovaly. Po „Black Wind…“ nastala doba temna. Nejen proto, že Manowar zmizeli na chvíli z pódia a světla potemněla. Ale i proto, že došlo na nové album „Gods Of War“. Jak kdyby někdo přepnul televizní kanál. Na obrazovce se rozběhl film se slibovanou vikingskou tématikou. A to, co jsem naznačoval v úvodu, tedy že hudba Manowar z posledního alba je spíš filmová muzika než heavy metal, dostalo reálně tristní obrysy. Film působil hodně monumentálně, skladby z posledního alba jako kulisa k němu sedí. Ale kulisou snad měl být samotný film. Podstatný měl být metal a ten byl odsunut z haly ven. V živém podání se rozvláčnost alba „Gods Of War“ projevila v naprosté nahotě. Atmosféra v hale začala pozvolna tuhnout a zamrzat. Rozpaky zůstaly i v samotném závěru u smyčky „The Crown And The Ring“, při které se Manowar už ani na pódiu neukázali. Nezodpovězená zůstává otázka, zda tahle hitovka měla skutečně zaznít pouze ze záznamu, nebo zda by se Manowar v případě předpokládaného úspěchu filmového pásma alespoň objevili na pódiu. Takhle se po téměř třičtvrtě hodinovém filmovém vysílání tóny nesly do povadlé haly, žádné rozloučení, žádná děkovačka, prostě rozpačitý, nemastný a neslaný konec, jako by předchozí žhavé peklo snad ani neexistovalo...
Abych učinil spravedlnosti za dost, dodávám, že jsem zachytil i hodně pozitivní ohlasy na poslední třetinu vystoupení Manowar. Když nic jiného, tak téma na bouřlivou debatu Manowar upekli důkladně. Osobně budu patřit k zastáncům starých pořádků. Manowar slibovali, že předvedou něco, co tu ještě nebylo. To se jim podařilo. Jen ten efekt to mělo (alespoň v Pardubicích) naprosto opačný, než kapela očekávala. Doufám, že až do České republiky dorazí Manowar příště, že je přejde chuť na podobně megalomanské experimenty a místo „Manowar Of Movie“ se objeví Manowar. Pokud se budou držet svého osvědčeného kladiva, s radostí jim spolknu všechna gesta, pózy i velkohubá prohlášení. A budu se těšit na True Heavy Metal, který Manowar možná zapomněli či nechtějí psát, ale hrát ho ještě stále dovedou.
Setlist: Manowar, Call To Arms, Gloves Of Metal, Each Dawn I Die, Holy War, Mountains, The Oath, Secret Of Steel, God Made Heavy Metal, Die For Metal, Kings Of Metal, Warriors Of The World, Hail And Kill, King Of Kings, Black Wind Fire And Steel, The Ascension, Sons Of Odin, Glory Majesty Unity, Gods Of War, Army Of The Dead Part II, Odin, Hymn Of The Immortal Warriors, The Crown And The Ring (už bez kapely).
|
