Kapitola 9.
Žhavíme!!!
Vždycky jsem choval v úctě (sice s nechápavým úsměvem, ale v úctě) poblouzněnce, kteří si nedají pokoj. Stokrát se jim něco nepovede, stejně se zvednou, oklepou a tradá zase dál. Jednou se jim něco povede, tak jdou a udělají to jinak. Ono se to kupodivu povede znovu a tak jdou a zkusí zase něco jiného. Skutečně, mluvím o Axxis. A souhlasím s těmi vnímavými čtenáři, kteří namítnou, že si vzhledem k minulým částem poněkud odporuju. Axxis jsou skutečně v podstatě stále stejní. A přiznávám, že v hloubi duše jsem od Weissovců očekával, že po hodně povedeném „Time Machine“ se pokusí z téhle povedené trefy vyvařit „part 2“. Ale Axxis se nenechali chytit do pasti (ostatně, už s tím mají dostatek zkušeností…). Posun číslo jedna, na který vsadili tentokrát, se jmenuje Lakonia. Zpěvanda, kterou bylo možné zaslechnout už na albu minulém, dostala podstatně více prostoru. A Axxis najednou znějí zase krapánek jinak. Posun číslo dvě, který se v podstatě drží směru nabraného v letech nedávných, se jmenuje power metal. Zvuk kláves posunuje kapelu víc do vod symfonična a pompéznosti, celkové zvukové vyznění je zase o špetku dravější a Axxis se pomalu blíží do stavu, kdy je budu moci bez rozpaků šoupnout do power škatule. A celkový výsledek? Vždyť už to znáte z předcházejích osmi (respektive sedmi, neboť Voodoo Vibes z uvedeného rámce přece jen vyčnívá) setkání. Axxis jsou stejně jiní jako obvykle a jedinou otázkou zůstává, jestli palec půjde směrem k hlíně nebo k nebi. A já šťouchám palcem hodně vysoko do mraků. Ještě o centimetřík výš, než v kole minulém.
A tak máte-li zájem nechat se ožehnout plameny z ráje, tady je příručka mladého hasiče, kterak žár využít beze zbytku. Nechte se vzít za ruku („Take My Hand“), protože kombinace smyčců, jemného hlasu Lakonie, sborových vokálů a naléhavého, typicky zabarveného Bernhardova vokálu s chytlavou melodií vám nabídne zcela novou, půvabně přitažlivou tvář kapely. A zároveň vás vcucne takovou silou, že určitě nebudete mít chuť ráj opouštět ( „Don´t Leave Me“). Axxis vám totiž nabídnou další ze svých přesvědčivých balad, s citlivým klavírem a dráždivým duetem Lakonie a Bernharda. Máte-li odvahu vyměnit plouživé pohupování za tanec se smrtí ( „Dance With The Dead“), je připraveno vokální čarování a posun od tradičně vyjukaných lehkých melodií k vyzrálé nápaditosti a živočišnosti. Z náruči smrti je nejjednodušší cesta do rukou jiné utěšitelky, uličnická „Lady Moon“ staví betelný most pro vzpomínky na jednoduchost Axxis. Pohodová a skočná melodie vrátí kapelu do bezstarostných let a jen pro připomenutí, že už se nehraje podle starých not, se ozve modernější kytarové dráždění. Měsíční dáma se určitě nenechá dlouho přemlouvat a určitě vám povykládá svůj příběh o návštěvě ostrova ( „Tales Of Glory Island“) s powermetalovou řízností, chytlavým riffem a energickou šavlovačkou. A garantuju vám, že nezapomene ani na historku o tom, jak začal foukat ledový vítr („Ice Wind“), a košatě vám vylíčí, jak na ostrovech zavládla chladná atmosféra a natlakovaná zběsilost.
To jsou jen plameny, které mi sežehly veškeré ochlupenstvo, jež se díky příjemnému mrazení v zádech nastavělo do pozoru. Samozřejmě, že se najdou i plamínky, které nesálají, ale jen tak příjemně zahřejí na duši i na bubínkách. A tak jako Soptík amatér můžu odpřisáhnout, že jsem za celou dobu nenašel jedinou jiskřičku, kvůli které bych měl chuť vytáhnout hasicí přístroj. Ať si ten ráj klidně shoří, Axxis určitě najdou další způsob, jak mě rozpálit.
Co ještě dodat? Snad jen tolik. Věřím tomu, že Axxis zůstanou sví. Věřím tomu, že se posunou zase o kousek jinam a přitom zůstanou nezaměnitelní. Jen si nebudu nikdy jistý tím, že při svých přesunech nenaberou zase nějakého červotoče, který celý kolotoč rozklíží. Ale při jejich současné formě bych se toho zas tak moc nebál.
|
