Při vstupu do pražského Rock Café jsem vážně začínal mít pocit, že se vracím do školních let, když jsem na gymplu systematicky uhýbal před výukou němčiny. Jediná věta, kterou jsem za téměř čtyři roky náročného vzdělávání dokonale vstřebal, bylo: „Omluvte mě, prosím, zapomněl jsem domácí úkol.“ Tradiční odpověď (kterou mi ovšem obvykle musel někdo přeložit) zněla: „Vy tu přípravu velmi zanedbáváte!“ A stejně tak jsem zřejmě zanedbal přípravu na vystoupení Tima Kotipelta a Chrise Cafferyho. Jednak si totiž nedovedu vysvětlit, že veškerá technika, kterou jsem si s sebou přivezl, průběžně stávkovala, kolabovala a odmítala poslušnost, jednak jsem jedinou nenápadnou zmínku o spoluúčinkování kapel Triosphere a Elis, která v souvislosti s koncertem proskočila, nevzal dostatečně vážně a do třetice jsem se zatím úspěšně minul i s novým albem Chrise Cafferyho.
Naneštěstí mé mezery ve vzdělání, týkající se norské kapely Triosphere, se vyřešily tak nějak samostatně. Ačkoliv jsem na místo dorazil čtvrt hodiny před avizovaným začátkem koncertu, Triosphere už měli svůj set statečně rozjetý. A než jsem se stačil trochu rozkoukat, už i balili fidlátka. Přesto to na úvod byla hodně intenzivní sluchová rozcvička. Tři chlapíci a jedna dáma vytáhli na svět šlapavý a důrazný hevík, se kterým se absolutně nemazali. Díky „rozložení sil“ v kapele se to podstatné točilo kolem zpívající baskytaristky Idy, která rychlopalebnou a razantní produkci kapely svým antivílím řevem (pravda, poměrně jednotvárným) táhla nahoru. K tomu přihoďte záplavu stylového blonďatého šejkrování a na brzkou startovací hodinu i vcelku vstřícně naladěnou hrst příznivců a máte z toho nadějný úvod jako řemen. A mám-li Triosphere srovnávat s konkurencí, tak mě zaujali o špetku víc než následující Elis.
Důvodem je klasické a okřídlené za vším hledej ženu. Lichtenštejni Elis mají ve svých řadách od konce loňského roku zpěvačku Sandru Schleret, která se může pochlubit zkušenostmi např. z kapely Dreams Of Sanity, takže rozhodně nejde na hudebním poli o nějaké čerstvě vylíhlé kuře. Nicméně, nemohl jsem se prakticky po celou dobu jejich setu zbavit dojmu, že na pódiu stojí dvě samostatné výkonné jednotky a nikoliv jedna kompaktní kapela. Na jedné straně divoké a úderné strunové a vlasaté duo Pete a Tom, doplněné bicmenem Maxem, na straně druhé nenápadný kytarista Chris a v gotickém duchu se vlnící Sandra. Kolem a kolem vzato, šlo o poměrně životaschopné vystoupení. Jsa alespoň teoreticky informován, že Elis se pohybují ve vodách střednětempého gotického metalu, překvapila mě kapela hodně intenzivním projevem (řeč je hlavně o Peteovi a Tomovi), obával jsem se většího množství klávesových smyček a klasického vzorce „kráska a zvíře“, na obojí sice došlo, ale v příjemně únosném množství. Sandra jednu ze skladeb věnovala i své předchůchyni Sabině Duenser, atmosféra pod pódiem přiměřeně houstla a dojem určité nesourodosti Elis může plynout i z mé neznalosti jejich tvorby. Metalové holky mě obvykle snadno dostanou na svojí stranu, tentokrát tohle kouzlo úplně nezafungovalo a největším zážitkem z vystoupení Elis pro mě zůstává divočení Petea a Toma.
No a pak se na pódiu konečně objevil hlavní důvod, který mě do Rock Café táhnul. Původně jsem řešil dilema, jestli ex-sava Jon Oliva v Norimberku nebo ex-sava Chris Caffery v Praze. V duchu hesla bližší košile než kabát, hm, tedy Chris blíž než Jon, jsem zvolil přístupnější variantu a nelituju ani v nejmenším. Chris dokonale naplnil to, co jsem si od jeho vystoupení sliboval. Sáhnul nejen ke skladbám ze svých sólových nahrávek, ale zalovil i v Savatage vodách. Se svým razantním a agresivním stylem hry na kytaru mě naprosto uchvátil (a podle reakcí ostatních nebylo asi mnoho těch, které ne) a potvrdil ze sólových alb už dostatečně známou skutečnost, že kromě excelentního kytaristy je také výborný zpěvák. Chris Caffery odstartoval svůj set skladbou „Edge Of Darkness“ s vydatnou pěveckou podporou svých spoluhráčů a pak už přešel na skladby z čerstvě vydaného alba „Pins And Needles“. Čím mě definitivně vystřelil do jiné dimenze, byla část setu načnutá savatageovskou „Edge Of Thorns“, následovaná další klasikou „Wake Of Magellan“ a snad největšími (doposud) peckami ze sólových alb „Fade Into The X“ a vokální ekvilibristikou ve stylu floriďanů „Abandoned“. Chrisovi společníci na pódiu (ať dělám, co dělám, stále nemůžu přijít na to, kdo vlastně Chrise doprovázel, samozřejmě kromě dělobucha Johna Macalusa, takže budu vděčný za doplnění jmen basáka a kytaristy) se snažili, seč jim síly stačily a kupodivu i zpěvné hrátky ve zmíněných skladbách zabíraly. Nebyly zdaleka tak košaté, jako předvedli Savatage naživo před deseti lety v Praze, vyzněly podstatně syrovějším a očesanějším způsobem, ale svoje kouzlo měly i v tomto podání. Šlapající a dobře namazaný stroj nezbrzdily ani problémy s popruhem na baskytaře, které vyřešila až lepicí páska v rukou mistra technika a pokud měl Chris Caffery působit jako zahřívač davu pro Tima Kotipelta, vyšel tenhle tah víc jak na sto procent. Chrisovo vystoupení trvalo něco málo přes hodinu, na přídavek nedošlo, ale počítám, že jediným důvodem byl fakt, že času do půlnoci (neb předpokládám, že v tuto hodinu se muselo končit) už moc nezbývalo a na řadu se už chystal Timo se svým ansámblem. Jinak si totiž atmosféra o nášup jasně koledovala. Chrise bych vydržel poslouchat ještě dlouho, takhle jsem jen bezúspěšně mohl lapat po rozházených trsátkách. Moje nadšení z téhle akce dosáhlo maxima a tak zkušený čtenář už zajisté tuší, že možnost popovídat si s Chrisem Cafferym jsem si nemohl nechat ujít. Takže při klasickém „...si vyber, buď jedno nebo druhé“, tedy buď kompletní set Tima nebo dýchánek s Chrisem, nebylo co řešit.
Chrisovo „jasně, sejdeme se tady za dvacet minut“ znamenalo, že jsem stihl akorát triumfální nástup Tima Kotipelta, jeho davem vřele přijatý pozdrav „Dobry večer, Praha“ a začátek procházky po Timově sólové tvorbě. Kromě starších věcí (zaregistroval jsem „Lord Of Eternity“ a "Travel Through The Time") Timo představil i skladby ze svého chystaného alba „Serenity“ (respektive z alba ve Finsku již vydaného, do Čech měla deska dorazit až tři dny po koncertu), a to konkrétně skladby „Dreams And Reality“ a „City Of Mysteries“. Schválně jsem se do této chvíle nezmiňoval o zvuku u žádného z vystupujících. Celou dobu jsem strávil prakticky na jednom místě, a převládl u mě pocit, že zvuk je celkově fajn, jen zpěv je u všech spolků nepatrně (u Elis jsem tímto pocitem trpěl nejvíc) schován za tlumící záclonou. Za zvuků „City Of Mysteries“ mi mistr Caffery nabídl provedení podrobného průzkumu akustických možností sálu. Neměl-li Timo od zvukařů nějakou speciální výjimku, můžu po téhle prohlídce spokojeně konstatovat, že se zvukem bylo všechno v pořádku.
Při povídání s Chrisem mi "na půl ucha" vklouzla do sluchovodů další Timova hitovka z druhého alba „Seeds Of Sorrow“. Zpátky na Timovo vystoupení jsem se vrátil v okamžiku, kdy se Timo pouštěl do další z novinek „Angels Will Cry“ a atmosféra v sálu byla vyšponovaná na maximum. Tak jak jsem opěvoval Timův nadhled a životní formu na loňské Čechovce, kde hráli domovští Stratovarius v totálním laufu, tak Timo potvrdil, že i se svojí sólovou tvorbou se nachází v naprosté pohodě, vtipkoval o charakterových vlastnostech svých spoluhráčů, neváhal vypůjčit si z předních řad foťák a zvěčnit pařící dav, sem tam prohodil poděkování v naší domorodštině, chvílemi mu bylo pódium malé, když klopýtal o své spoluhráče a hlavně excelentně zpíval. Asociace na loňskou Čechovku a zmíněné Stratovarius vyvolával i věrný basák Lauri Porra. Zbytek doprovodu mi opět jaksi unikl, ale tak alespoň klobouk dolů před jejich výkonem. Závěr koncertu patřil titulní skladbě nového alba „Serenity“ a tentokrát došlo i na odchod za dveře. Po návratu nás čekal zřejmě největší Timův sólový hit z alba „Coldness“ skladba „Reasons“ a do frenetického řevu přítomných znělo Timovo závěrečné „thank you SO MUCH“.
Se sporadickou návštěvností na podobných akcích jsem se více méně už smířil, takže jsem byl vcelku příjemně překvapen návštěvou, která se v Rock Café sešla. A počítám, že každý příznivec kovových melodií si musel přijít na své, bylo vskutku z čeho vybírat. Máme sice teprve duben, ale já mám v deníčku čerstvý zápis na žhavého kandidáta na koncert roku.
|
