Když se mne někdo zeptá: „Jaká je tvá nejoblíbenější zahraniční skupina?“ skoro pokaždé si nemohu nevzpomenout na pětici Finů propagující už přes deset let viking metal ozvláštněný tradičními finskými melodiemi, rytmy a také nástroji. Když jsem se tedy dověděla, že k nám MOONSORROW konečně zavítají v rámci svého turné „Ravaged Hope“ podporujícího jejich pátou desku „Hävitetty“, okamžitě jsem se rozhodla, že tuhle příležitost si nesmím nechat ujít. A tak nastal onen den a my jsme nasedli do auta a s pěknou časovou rezervou, to kdyby se po cestě náhodou něco neočekávaného stalo, jsme vyrazili vstříc matičce Praze. No, něco stalo, čirou náhodou, kdyby, kdyby… Radši příště takhle uvažovat nebudeme, poněvadž ony se tyto předtuchy něčeho nekalého skoro pokaždé vyplní - aspoň nám se to tak povedlo. Ale ani ten šutr, co nás navštívil skrz přední sklo v autě, nás nemohl odradit od naší cesty za tak vytouženou podívanou, jaká měla asi za hodinku (tj. asi v 19:30) započít.
Prvními na programu dne byla německá parta jakýchsi podivných individuí vystupujících pod jménem DEBAUCHERY. Jejich postupný příchod na pódium vyvolal úsměv na nejedné tváři nadšenců, kteří si to sem přišli řádně užít. Ovšem tyto úsměvy měly zdaleka jiný důvod než takové ty, co mají na tvářích lidé, kteří se dlouho na něco těší a nakonec se toho přece jen dočkají. Tyto úsměvy se dají přirovnat spíše k úšklebkům a podle mého názoru jsme k nim opravdu důvod měli. DEBAUCHERY se nám totiž chtěli představit jako opravdoví tvrďáci se vším všudy, a možná i tak chtěli propagovat smysl jejich názvu (v češtině to je něco jako „zhýralý“, nebo tak nějak - němčináři ať mi prominou :o), a tak asi nejspíš na sebe nechali těsně před vystoupením šplouchnout kýbl s rajským protlakem. Mě to tedy přišlo spíše k smíchu než k politování. A tak jsem se radši soustředila na jejich hudební um, než na jejich performanci, která, abych to tedy doplnila, mi připadala velice křečovitá (např. skupinové pozvedávání paží téměř na povel). DEBAUCHERY provozují klasický death metal, kterému nechybí sypací kopáky, zběsilá kytarová sóla - tady musím pochválit kytaristu Joshiho, který v tom fofru měl spíš 4 ruce než 2… První song docela nášlap, v druhém mírné zvolnění. Ovšem pak už se mi všechny písně slévají do jedné a pomalu se začínám nudit. Jediné probuzení nás čeká v podobě mně neznámé (ale při tom mi to pořád něco říká) rockové vypalovačky, ovšem předělané jak jinak než do deathu.
 SWALLOW THE SUN = čerstvý závan finského povětří. Tak nějak bych charakterizovala tyhle doomové hochy, které jsem dnes měla tu čest slyšet vůbec poprvé. Ještě teď se nemohu vzpamatovat z jejich vystoupení. Pokaždé, když si na to vzpomenu, zachvátí mě jakýsi pocit. Někdo ten pocit zná moc dobře, někdo až příliš moc dobře, někdo ovšem ničím takovým nikdy neprošel, a pak nás, co o tom něco víme, nemůže soudit, nemůže nás dobře znát a chápat. Říká se, že právě severské národy touto náladou, pocitem, nebo jak bych to správně nazvala - tímto stavem, trpí velice často, což u nich vede k častějším sebevraždám. Slyšela jsem, že proto jejich vlády velice podporují hudební vzdělání, aby mladí lidé měli o něco zájem, aby se do něčeho zamilovali, a na ukončení života nemuseli myslet. Ano, mluvím o depresivních stavech, které i já moc dobře znám. Vím, že tento stav se může objevit kdykoliv znenadání a je velice těžké zahnat ho někam pryč do rohu pokoje. Stejně tak náhle jako deprese přišli i se svou hudbou právě SWALLOW THE SUN. Hned první písní podchytili náladu všech pod nimi stojících lidí a sjednotili ji v jeden univerzální pocit. Ve vzduchu byla přímo cítit ta atmosféra, která nás všechny najednou obklopila. Skoro celý koncert jsem absolvovala se zavřenýma očima a když jsem je náhodou otevřela, zachytila jsem výraz Mikka Kotamäkiho, který vyjadřoval jakési neštěstí, ale zároveň jakousi naději. Stejně tak bych mohla popsat i jejich tvorbu, která zprvu vyznívá jaksi neutrálně, načež přijde strašlivé uvolnění - právě ta deprese, které střídá ona nadějná část, jenž ovšem opět končí v depresích, v zoufalství, v beznaději. Tomu všemu velice pomohl i vynikající zvuk, který dokonale podtrhl celkový dojem. Chtěla bych vyzdvihnout hlavně basové party Mattiho Honkonena, který nám ukázal, že basa není jen instrument hrubý a necitlivý, ale že se může stát i opakem - nástrojem velice citlivým a chápavým. Z nepřetržitě linoucího se zvuku občas zazněly klávesy Aleksiho Muntera, jež nám jednou dávaly právě tu naději, podruhé zase naznačovaly úpadek a nicotnost. Do toho všeho perfektně zapadal hlas Mikka, který přesně odhadl, kdy je ten správný čas zazpívat čistě a kdy na to naopak přitlačit. Kdybych měla SWALLOW THE SUN porovnat s předchozími DEBAUCHERY, rozhodně na mě SWALLOW THE SUN působili daleko více přirozeně, více opravdově. Předvedli zde hlavně písně z aktuálního alba „Hope“, např. stejnojmenná píseň „Hope“, dále „Don´t Fall Asleep“, „Too Cold For Tears“, nebo třeba „Theese Hours of Despair“. Samozřejmě zazněly i písně starší, jako třeba „Swallow“ a „Out of This Gloomy Light“ (oboje z alba „The Morning Never Came“). A tak podobně bych je tu mohla vychvalovat dál a dál, až bych nakonec úplně zapomněla na hlavní hvězdu večera (i když pro mě zůstali hlavními hvězdami večera SWALLOW THE SUN, důvody rozepisuji dále) MOONSORROW. Snad bych měla dodat jen to, že když dohráli svůj set, lidé pod pódiem neměli ani sebemenší chuť poslat je zpátky do rodného Finska. Naopak, domáhali se přídavku, ale bohužel SWALLOW THE SUN zapadli do zákulisí jako slunce a už nevyšli…
 Místo nich se ale nad našimi hlavami objevili jejich krajané MOONSORROW, kvůli kterým jsem sem vůbec přijela. A začala bych hned u jádra problému jejich vystoupení. Tím bych označila jasně zvuk. Jak měli SWALLOW THE SUN zvuk vynikající a čistý, tak MOONSORROW ho měli pěkně, promiňte, ale neubráním se tomu výrazu, na prd. Občas se nad námi roztáhla všeobjímající koule, občas nebyl slyšet ten, či onen protagonista. Prostě, mám tu kapelu ráda a jak jsem se na ní těšila, tak mě to zase po půlce vystoupení přestalo bavit. A to všechno kvůli tomu zvuku. Těšila jsem se, v jakém světle nám ukáží své dvě nejnovější písně, obě tak třiceti minutové - jediné dvě písně na jejich nejnovějším albu „Hävitetty“. Zahráli „pouze“ jednu a to „Tuleen Ajettu Maa“, kterou bych ovšem, kdyby nebyla tak dlouhá, kvůli tomu zvuku nepoznala. Dále zaznívaly samé starší a to ty lepší, protože kluci mají opravdu z čeho vybírat. A tak šlo sem tam rozeznat třeba „Tyven“, „Kylän Päässä“, „Sankaritarina“ (vše z „Voimasta Ja Kunniasta“), „Pimeä“ (z „Verisäkeet“), a nebo „Pakanajuhla“ (ze „Suden Uni“), která už ovšem byla zařazena jako jeden z přídavků a která najednou roztančila celý kotel. Snad jen u ní se zvuk nějak zlepšil a tak jsem si aspoň ji mohla plně užít. Druhé sady přídavků jsme se ovšem již nedočkali, místo toho zaznívala z beden jen instrumentální „Tyven“. Co více říci? Snad jen to, že zpěvák Ville Seponpoika Sorvali „mírně“ přibral a kytarista Mitja Harvilahti zase „mírně“ přebral, asi když ten den oslavoval narozeniny klávesáka Markuse Euréna, tohle už ale patří bulvárním plátkům…
|
