Jak rychle a překvapivě příběh SDI začal, tak rychle taky dospěl do svého konce. Ruku na srdce, to podstatné satanovi deflorátoři řekli svým „Sign Of The Wicked“. A pokud jsem se zmiňoval v souvislosti s SDI o tom, že kapela se stala bezmála kultem, tak podstatným výrazem je právě slůvko „bezmála“. Hranici, kdy by mohli drhnout stále to svoje a být při tom na vrcholu, se SDI překročit nepodařilo. A na svém posledním oficiálním albu i šaškovský škleb poněkud zkřečovatěl. Rozhodně nechci říct, že by snad SDI byli se svým metalem naprosto mimo mísu. Jen si vytvořili svůj vlastní specifický styl. Kdo ví, třeba by se i našla řada uctívačů sem tam střeleného, sem tam nenápaditého nářezu se svérázně vypjatým vokálem. Ale těžko přesvědčovat fanoušky kapely, když samotný Reinhard Kruse se (s odstupem času) o albu „Mistreated“ nevyjadřuje zrovna pochvalně. Sám tuhle desku označil za příliš uspěchanou, kdy se muzikanti tak dlouho piplali s nahráváním kytar, až jim na zbytek nástrojů a na závěrečný mix nezbyl čas.
Problém „Mistreated“ bych osobně viděl přece jen o kousek jinde. SDI se vykašlali na svůj přímočarý a nekomplikovaný metal a pokusili se stvořit „velké umění“. Pokud jim dříve na jejich sdělení stačily dvě tři minuty, najednou si začali hrát na progresivisty, začali své skladby neúměrně protahovat, obvykle prostřednictvím vcelku nudných a monotónních instrumentálních pasáží. Poněkud vyčpěla i spontánnost prvních počinů. Špatná pověst a dobré jméno už nějak nestačilo a skřítkovská přitažlivost nemelodického zpěvu, díky kterému se daly drobné pohřešky odpustit a který občas přechází do náznaků budoucího nu-metalového štěkání a thrashové razance, přece jen přestává krapet zabírat. „Mistreated“ tak oproti minulým přímočarým nitkám funguje jako poměrně zašmodrchané klubko, kde sice původní linie je znatelná, ale její sledování je pracná záležitost.
A tak bez nějakých uzlíků se dá snadno navázat v závěrečné „SDI“, která zavoní klasickou poezií Accept, kde kapela se stadionovým rozmachem nezapomene pochválit svoje schopnosti a připomenout svojí filozofii: „nehoníme módu, hledáme pravdu, našli jsme svůj styl, nám nemůžete upřít, že jsme nejlepší…“. Snad jediný tradiční vtípek SDI narvou do „Mother“ v podobě „vadnoucího“ konce skladby. Povedená je i story „Kiss Ass“, o mladíkovi, který právě vytáhl ze schránky povolávací rozkaz. Jde o první výrazné procitnutí na albu (škoda že skladba je až šestá v pořadí), na kterém SDI vsadí na nadrzlý feeling a dokonalý davově vyřvávatelný refrén. Vlastně ve většině skladeb jsou refrény záchytným bodem a vysvobozením z křečovitých instrumentálních pasáží. Rozcestím pro SDI se stala úvodní skladba „The Deal“. Na ní lze snadno charakterizovat vnitřní souboj kapely o to, jak dál. Na jedné straně dlouhý příběh s hlavou a patou a na poměry SDI i vcelku náročnou myšlenkou a složitější kompozicí, na straně druhé odklon od rychlosti a údernosti, na kterou sice SDI nezapomene, ale přestává se stávat tím nejpodstatnějším elementem. Konec bum-bum-prásk metalu a jednoduchých melodií byl i konečnou pro SDI.
Smlouva s Gama vypršela a o reunion kapely nikdo z vydavatelů neprojevil zájem. (Btw, velice sympaticky na mě působí Reinhardovo prohlášení v souvislosti s reedicí alb SDI: “Vztahy s Gama byly přátelské, ale firma byla příliš šetrná a SDI na to doplatilo.Ale nikdo mě nenutil tu smlouvu podepsat, že jo? Byla to jen moje chyba.“ ) A tak se čtvrté album SDI objevilo ve formě bonusů při reedici kompletní diskografie v roce 2005. Upřímně řečeno, ani s tímhle albem by SDI díru do světa neudělali. Hudebně se SDI drží linie nastavené na „Mistreated“, bez nějakých větších výstřelků si kluci více méně stále drhnou to svoje (vzpomeňte na text skladby „SDI“). Jako nejpovedenější kousky bych označil uplakanou léčebnou samoterapii „One More Time“, kde v pseudobluesovém tempu (což rozhodně není nejtypičtější poloha SDI) Reinhard Kruse střízliví do reality a hořce se vyznává ze svých dávných plánů s SDI, barevné „Prince On A White Horse“ s mixem dojemného vybrnkávání, civilně nekomplikovaného zpěvu a zběsilé řeže (jako bych poblíž zahlédl ducha amerických Slough Feg) a „Shut Up“, silně ovlivněné klasickým hard rockem. Shodou okolností se všechny tyhle skladby ocitli na nejpovedenějším albu SDI „Sign Of The Wicked“.
|
