Při prvním letmém pohledu by se mohlo zdát, že američtí Skid Row jsou jen partou větroplachů, kteří ani nemají jasno v tom, co vlastně chtějí hrát a tak se chytají každého vánku, který zrovna letí kolem. Nasvědčovala by tomu skutečnost, že za devatenáct let své existence zplodili pouhých pět řadových alb, na kterých charakteristické poznávací znaky zrovna netrpí silnou vzájemnou podobností. Ovšem to je pouze ten letmý pohled. Při podrobnějším zkoumání a zasazení jednotlivých alb do chodu dějinných událostí a vývoje osobních vztahů v kapele dostává život kapely poměrně jasné logické obrysy. Ač se každé album dá po svém vydání zhodnotit lakonickým „no, vlastně se to dalo čekat“, je poměrně těžké odhadnout, s čím tahle parta vyrukuje příště. Přesto si myslím, že svůj vrchol mají Skid Row dávno za sebou a gloriola dokonalosti z prvních třech let života kapely se už nevrátí.
Jak charakterizovat první album kapely „Skid Row“? Tak tedy, dobové reálie: v Americe řádí glam rockové kapely, charakteristické svými mohutnými hřívami a k bontonu patří nejen dělat chytlavou muziku, ale také u toho dobře vypadat. Nejen sladké melodie sladkých vlasáčů hýbou Amerikou, taky se najdou spolky, které i přes svá natupírovaná hára se snaží vzdát hold špinavému pouličnímu rocku. A navíc se na scéně pohybuje dávný kámoš kytaristy Dava Saba, jistý John Frank Bongiovi, který si už jméno udělal (a spousta rockových fanoušků mu na něj ani v klasičtějším „Bon Jovi“ občas nemůže přijít), který sem tam – a stalo se tak i v případě Skid Row - pomůže i konkurenci. A tak, jak jsem již řekl, je výsledek vlastně očekávatelný. Špetka výjimečnosti, kterou Skid Row oplývají a kterou Jon zjevně vyčenichal, tkví nejen v přesvědčivosti a charismatičnosti zpěváka Sebastiana Philipa Bierka (známějšího pod jménem Sebastian Bach), ale hlavně v nespoutané klackovitosti, štiplavé nadrzlosti a suverénní hitovosti celého debutního alba. Z tvorby Skid Row je sice cítit přístupnost glam rocku, ale v podání vzteklých spratků, kteří to mydlí hlava-nehlava a s nějakými city či pocity si absolutně nelámou hlavu, dostává tahle zdánlivě davová a nenáročná muzika pekelné grády. Na charakterizování stylu Skid Row z počátku jejich dějin se asi nejvíc hodí mixtura lehkosti Poison, drzosti Guns n´ Roses a jedovatosti Mötley Crüe, klasický americký metal 80.let, s umaštěným stetsonem na dokonale pěstěném vlasovém porostu, v zahnojených holínkách a nedbale elegantní vestě. A hlavně, s řádně práskajícím, dlouhatánským bičem a kupou nejkvalitnějšího střelného prachu po kapsách. Skvěle vybalancovaná hranice mezi rádiovými hity a punkovou energií.
Nejlepší důkaz těchto tvrzení lze objevit ve dvou baladách, které se na albu nachází. Ač náměty obou se dost důrazně otírají o hranice klišovitého neštěstí a slzavého údolí, Skid Row zní dravě i v pomalých pasážích. Kde se obvykle sází na sladkobolné vyprávění, tam jsou Skid Row důrazní, tam, kde se obvykle získávají body za něžnost, tam Skid Row sází na přesvědčivost. O kvalitách „I Remember You“ svědčí i to, že Skid Row po této skladbě sáhnou za čtrnáct let znovu. S nádhernou akustickou kytarou a dravou poetikou mě tahle skladba dostává do kolen ještě dneska. A nemít tušení, jakou nálož přichystali Skid Row o dva roky později, řekl bych, že jde i jednu z nejpůsobivějších balad v rockové historii. Ale nenechte se zmást, balady zdaleka nejsou to nejdůležitější, co Skid Row dokázali ze své pokladnice napoprvé vytáhnout. Já jen, že právě v nich bych očekával, že Skid Row vsadí i na levnější způsob získání popularity. Nestalo se a tak baladická zvolnění nijak neubírají sílu ostatnímu, velice razantnímu materiálu. Za všechny skladby zmíním alespoň nespoutanou hymnu „Youth Gone Wild“. Devastující rytmus, brutální kytarové sólo, skvělý uřvaný vokál a zabijácký chór zdobí tohle barevné mládežnické hromobití.
„Skid Row“ je vzteklé a ohromující album, na kterém kapela dokonale zkloubila voňavé šminky a smradlavou živočišnost, drsnou poezii s dechberoucí energií. Retrospektivní hodnocení má tu nevýhodu, že věci příští jsou dostatečně známé. Tomu, abych prvotině Skid Row napálil desítku, brání jediná věc – existence alba „Slave To The Grind“, které Skid Row vyplodili o dva roky později. V době vzniku bych nezaváhal ani vteřinu a vichřici z New Jersey byl nasypal plný počet.
|
