Už v hodnocení alba „Liberty Or Death“ bývalých soukmenovců Grave Digger jsem se pozastavoval nad tím, že Uwe Lulis a Tomi Göttlich nějak nemůžou odříznout pupeční šňůru, která je pojí s hrobníky. Jinak si nedokážu vysvětlit, že vydání svých alb plánují do velmi blízkých časů jako boltendahlovci (nebo že by to bylo naopak a Grave Digger si tímto způsobem zajišťovali body…?). V těhle pomyslných závodech pouze jednou vyšlo album Rebellion dřív. A kupodivu, právě v roce 2003, kdy Rebellion stihli vydat desku „včas“, nesešlapávali Lulisovi hoši (a teď už i jedna dáma) hrobníkovi paty, ale kráčeli hrobníkům důstojně bok po boku.
Nejen termíny vydání desek a bývalé společné působení jsou důvodem, díky kterému se jeden těžko ubrání porovnávání výše zmíněných spolků. Tím zásadním okamžikem je celkový sound obou kapel. Našlapaný, agresivní, přímočarý klasický heavy metal mají Rebellion pochopitelně velice dobře zvládnutý a zkušenosti nabrané v Grave Digger nezapřou. Nutno přiznat, že si zvolili i složitější způsob vyjádření než „grejvové“, když se vrhli do koncepční trilogie. Chtě nechtě, koncepce, má-li být smysluplná, vyžaduje kompaktní dílo dotažené do detailů. Ne snad, že by se Rebellion s druhým partem vikingské ságy „Miklagard“ toto nepodařilo naplnit. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že vše je natolik podřízeno celku a detaily byly natolik potlačeny, že po hodinovce poslechu vyzní „Miklagard“ trochu monotónně. A to je největší slabina jinak dobře zvládnutého, dravého alba.
Projevuje se totiž prakticky na celé ploše. Vcelku paradoxně tak obrátí nebezpečí plynoucí z monotematického díla naruby. Vyškubnete-li kterýkoliv kousek alba na samostatnou jednotku, oblízne si každý příznivec melodického nářezu všech deset. Jenže po naskládání do souvislé palby mi chybí jakékoliv vybočení z nastaveného kurzu. Nemělo by to být u konceptu naopak? Tedy kompaktní a silný celek s proměnlivou náladou. Určitě pak nikoho nepřekvapí, že nejmocněji na mě zabraly okamžiky, kdy Rebellion našli skulinku v jinak hutné, neprostupné palbě a cokoliv, byť nepodstatného, dokázali pozměnit. Mluvím zejména o chvílích, kdy Michael Seifert přestane za každou cenu tlačit svůj chraplák do drsných a intenzivně uřvaných poloh a začne jednoduše zpívat, ruku v ruce se k němu přidají obě kytary – mimochodem, podvědomě jsem očekával, že když se kytary chopí křehotinka Simone Wenzel, že se tento nepříliš tradiční krok projeví na jemnějším projevu Rebellion, naštěstí (?) se tak nestalo – a rytmika, třeba jen lehce, zvolní. Takže nejvyšší sázky uzavírám na skladbu „Kiew“, přirozeně plynulou a melodickou skladbu a titulní „Miklagard“, postavené, víc než na důrazném tempu, na šlapavé atmosféře skladby. Album důstojně graduje v typickém monumentálním uzavíráku „The Uprising“ s příjemnou kytarovou vyhrávkou (to je návod pro poslední díl vikingské ságy, kterak zpestřit dění a udržet posluchačovu intenzivní pozornost). Díky opakovaným poslechům až dodatečně oceňuji intro „“Vi Seglar Mot Miklagard“ s hostujícím Charlesem Rytkönenem (Morgana Lefay), které jasně deklaruje, že Rebellion si s atmosférou dokáží pohrát.
Nerad bych, aby celkové hodnocení „Miklagard“ vyznělo nějak negativisticky. Příznivcům syrového a svižného power metalu, fandům hutných riffů a klasických kytarových sól srdce při poslechu alba spolehlivě pookřeje. „Miklagard“ má zabijácký náboj a určitě nezklame. Stačí, když nebudete opakovat mojí chybu a nebudete za každou cenu srovnávat melodickoriffové pochody páně Lulise a Göttlicha s jejich v hlíně se hrabajícím bývalým příbuzným. Pak by mohlo být všechno v pořádku.
|
