Jedno varování hned úvodem. Předem prosím o vaši shovívavost při čtení mého hodnocení alba „Subhuman Race“. Jsem si vědom toho, že je silně ovlivněno mým negativním náhledem na dobu, kterou ovládl jistý „stav blaženosti“ a spousta kapel se novým vlivům začalo příliš okatě přizpůsobovat. Objektivně vzato, album „Subhuman Race“ určitě není zas tak velký průšvih, jak se možná bude z následujících řádků znát. Subjektivně vzato, při pohledu na seznam nahrávek z roku 1995, které jsem do dnešního dne uchoval, pro mě byli Skid Row tím největším zklamáním. V diskografii Skid Row pro mě představovala tahle položka nejslabší článek, i když s odstupem dvanácti let konstatuji, že tak špatné „Subhuman Race“ rozhodně není.
Důvod mého prvotního zklamání je strašně jednoduchý a už jsem ho naznačoval v dílech předcházejících. Dobové reálie. Řídící centrum obsadila Nirvana. Což by z hlediska duševního rozpoložení nebylo až takové neštěstí. Z hlediska hudebního však nebylo toto období tak jednoznačné (a pro muzikální cítění mé maličkosti bylo přímo destruktivní…) Pokud jsem u žánrově blízkých kolegů už vzpomínal na mé znechucení z trendového převlékání kabátů, u Skid Row k důvodům celkového zhutnění soundu smířlivě přiznávám, že na něj kromě vanoucího větru ze Seattlu zřejmě měly vliv i reálie osobní. Po návratu z turné k veleúspěšnému „Slave To The Grind“ to v kapele povážlivě skřípalo a rostoucí nevraživost tvůrčí složky vůči frontmanovi se evidentně odrazila i na „Subhuman Race“. Z klackovsky sympatických výtržníků se nějak vytratilo mládežnické jiskření a zápal a zůstala dospělá agrese, vztek a energie. Tedy to, co doba vyžadovala. A já se stále nemůžu zbavit vytrvalého svědění, že Skid Row rozhodně neměli zapotřebí přizpůsobovat se letícímu trendu.
Při projíždění menu „Subhuman Race“ asi vcelku přirozeně člověk hledá záchytné body v podobě esencí, tvořených kořeny kapely. V záplavě hutného a těžkotonážního nářezu jsem „tehdy“ hledal záchranu paradoxně v „Eileen“. Jedna z nejpřístupnějších, v podstatě pohodových skladeb, silně čpící vzpomínkou na léta minulá, otvíraná příjemnou kytarovou vyhrávkou. Paradox je v tom, že zaposlouchám-li se dneska do stavby písně, první, co mě praští do uší, je silná podobnost právě s Nirvanou. A Skid Row dokáží postupně v téhle skladbě projít cestu od naivity z prvního alba, přes klackovité výtržnosti z alba druhého, až k tehdejší dospělosti. Krásná procházka historií a pro mě stále největší pecka. Seznam lákadel na „Subhuman Race“ se pomalu a jistě rozrůstá, dnes už do pokladnice hitů bez rozpaků zařadím „Bonehead“, mohutnou erupci desperátské nespoutanosti, ve které (jak ten čas letí…) najdete dokonalou spojnici k současné tvorbě Skid Row. Z divočejších chvilek je třeba vyzvednout i titulní „Subhuman Race“, která nezní tak drsně, jako zbytek alba a tak je energie ze „Slave To The Grind“ hodně cítit. A samozřejmě, nelze zapomenout i na klidnější procházky albem v podobě „Frozen“ a „Breakin´ Down“, stavějící víc na atmosféře než na nemilosrdné řeži.
Na druhé straně jsou na albu i skladby, které prostě skousnout nedokážu. Úvodní „My Enemy“ bude pro milovníky eponymního alba Mötley Crüe z roku 1994 asi největší lahůdka a producent Bob Rock, spolupracující se Skid i s Mötley potvrdil, jakým směrem se vyvíjejí jeho umělecké sklony. Nemusím ani uřvanou, dusavou „Beat Yourself Blind“ a závěrečnou „Iron Will“. Čili skladby, kde z mladých sympatických výtržníků vyrostli agresivní dospěláci.
Možná je chyba hodnotit „Subhuman Race“ s neustálým ohlížením se do minulosti. Skid Row se vydali na úplně jinou cestu, i když jejich základní poznávací znamení, divokost a nespoutanost, je stále hmatatelné. A nezatížen jejich historií, která mi byla nesmírně blízká, asi bych našel na albu víc pozitiv. Takhle můžu jen konstatovat, že se stále nemůžu zbavit dojmu, že „Subhuman Race“ nahrála sice nadějná, nicméně úplně jiná kapela. Ale jak říkám, po dvanácti letech jsem se alespoň prokousal k pocitu, že stojí za to si tohle album poslechnout.
|
