Když naši hokejisté na letošním mistrovství světa utrpěli postup do čtvrtfinále, kterýsi z komandy na dotaz, zda si přeje ve čtvrtfinále Rusko či Švédsko, vtipně odpověděl, že Finsko. Zeptáte-li se mě, kterou líheň powermetalových kapel považuji momentálně za nejnadějnější, německou, italskou či švédskou, odpovím vám stejně. Finskou. Mým osobním žebříkem mohutně zatřásli mladíci z Jyväskylä, kteří si říkají Excalion a právě přivedli na svět svého druhého potomka, album „Waterlines“. Bez rozpaků a s nadšením hlásím, že s tímhle majstrštychem dokonale zaplavili a ovládli moje řídící centrum.
Kterýsi zlý jazyk nedávno prohlásil, že finská hvězda Sonata Arctica pomalu ztrácí svůj lesk. Nevím, tvrdit něco podobného v době, kdy se nové album Sonaty teprve klube na svět je docela troufalé, ale nutno přiznat, že Sonatě vyrostla pořádně žhavá konkurence. Pokud bych měl v hudbě Excalion hledat nejvýraznější vliv, který kluci načerpali, byl by to bezvadně zvládnutý našlápnutý powerspeed arktičanů, včetně klávesového kudrlinkování a nepřehlédnutelné podobnosti (zejména ve vypjatějších polohách) v brusném kakkovském vokálu zpěváka Jarma Pääkönnena. A je-li řeč o Sonatě, nepochybně slina přinese na jazyk i zmínku o skandinávském pokladu „Finskovarius“. Stopy tolkkiovců se samozřejmě v tvorbě Excalion objevují také, tomu se zřejmě v powermetalu v okolí Helsinek jednoduše vyhnout nedá. Ale pokud patříte k těm, kteří Sonatu Arcticu nepovažují za čistě naklonované Stratovarius, stejně tak najdete rozdíly mezi Excalion a jejich učiteli. Ten nejvýraznější bude zřejmě v tom, že tvorba Excalion dosud není nějak podvědomě svázána fanouškovským očekáváním a představami. Excalion mají volné ruce a tak jejich nadšení a mladicky nevyzrálá vyzrálost (stejně nespoutaná, jako třeba na excelentním debutovém albu Timeless Miracle či Cydonie) je velice osvěžující a „Waterlines“ se jednoduše stává nezbytnou součástí povinné výbavy speedomilce.
Zasvěcení tvrdí, že od svého prvního počinu z roku 2005 urazili Excalion ohromný kus cesty. Nemohu v tomto směru sloužit, první album jsem neslyšel. Na tom druhém dokázali namíchat opojný koktejl dravých melodií i trudomyslně melancholických nálad. Po nedávno recenzovaném, poněkud prázdném albu řeckých Emerald Sun přichází další pochvala mistrům zvuku Robertu Liapakisovi a Christianu Schmidovi, kteří podtrhli skvělou práci Excalion navlečením melodií do znamenitého zvukového hávu. Mým největším favoritem na „Waterlines“ je křehká nálada vybroušená řezavým vokálem a krátkým chorálem v „I Failed You“, melancholie zhuštěná strachem a atmosférickým ženským vokálem v „Soaking Groud“ a pochopitelně všudypřítomná dravost a energie. Do detailu dotažené dílo lze velebit i za bonusovou „Yövartio“, v drsné finštině nazpívanou skladbu „Arriving As The Dark“ a nenáročný klip s uvolněnou seversky tajemnou melodií „Losing Time“.
Bodovat tohle album je velice jednoduché. Nechávám-li si u povedených kousků nějaké půlky bodů v zásobě, je to vždy z toho důvodu, že předpokládám, že lze udělat ještě drobné změny k lepšímu. Během „Waterlines“ se mi žádná nenechavá či nespokojená myšlenka k životu neprobrala. Excalion sice nepřináší žádné revoluční myšlenky ani postupy, zato bez zábran provětrávají tradice čerstvým severákem. A dělají to moc dobře. Takže plný kotel.
|
