 |
Ještě stále vás baví poslouchat U.D.O.? Vždyť je to stále stejné! Ještě stále vás baví číst seriál o U.D.O.? Vždyť je to stále stejné…! Předpokládám, že pro ty, kteří by již po první otázce odpověděli záporně, by ta druhá otázka už byla čistě řečnická. Pro ty, kteří si na první otázku odpověděli kladně, mám dobrou zprávu. I druhou desítku svých alb otevírají U.D.O. přesně tím, na co jsme u nich zvyklí, byť velice decentní a mírná snaha o inovativnost na „Mastercutor“ problesknout může. Ale ve své podstatě se U.D.O. opět pevně drží zajeté šablony (tedy míchání postupů a nálad známých z dob Accept, promíchaných vlastním kořením z dob začátků U.D.O.) a sází na obvyklá poznávací znamení. Jen jim ta sázka na jistotu, zdá se, trošku skřípe…
V čem jsou ty drobné změny? Sem tam si U.D.O. vypomůžou nějakým tím samplem (v riffovce „Master Of Disaster“ to je dokonce dost podstatná součást písně), v tomto kole přimíchají i špetku hrubosti navíc (ne snad, že by vyloženě vyklouzli z accepto-udích mantinelů, ale krok k hranicím desky „Death Row“ za nezvyklý považovat lze) a největší – a rozhodně i nečekanou slabinou – změnou je fakt, že snad poprvé za svojí existenci U.D.O. trpí jistou vyčerpaností. Jestli je to tím, že chybí větší zastoupení chytlavek hned na první ucho (jako by na typické melodie kluci hodili hrubou deku), prostou únavou materiálu a aktuálním zamotání se sice v kvalitním, ale poněkud vyčerpaném kruhu nápadů, či nechutí příliš odlehčit (samozřejmě, že Udo a Stefan jsou natolik zkušení matadoři, že neopominou tuhle důležitou složku svojí tvorby, ale v celkovém poměru kluci s uvolněním trochu pošetřili) hutnou a přímočarou (nechci vyloženě psát stereotypní, takhle to u U.D.O. prostě mají za ta léta už nastavené) náladou, není vůbec jednoduché rozseknout, ale neb se jedná o pokles formy skutečně jednorázový, ani se o to nebudu pokoušet.
Přitom už kabaretní úvod titulního „Mastercutor“ by nasvědčoval spíš tomu, že Dirkschneiderovci mají chuť se bavit, song samotný (drnčivý vokál, sekané riffy, klasicky halekací refrén, přímočaře chytlavá melodie i divoké a vydařené sólo) signalizuje, že U.D.O. z rukávu snadno vysypou další porci klasického heavíku. Singlovka „Wrong Side Of Midnight“ se sice fórkem s popraskaným vinylem snaží evokovat žraločí rychlost, ale přitom se drží spíš tradičního šlapavě dusavého rytmu, což, vzhledem k tomu, že je to ostré, agresivní i útočné (dobře funguje i jakýsi pseudoarabský motivek) vůbec nevadí. S „The Insigator“ (na poměry U.D.O. příliš brzy) se pak pomalu začíná vkrádat pocit již mockrát slyšeného. Svůj prapor U.D.O. ještě hrdě pozvednou ve volnější a smířlivé „One Lone Voice“, kde mistr Udo demonstruje, že nejen tlačením na pilu je schopen vykreslovat emoce. Je mi záhadou, že vyřvávací upalovačka „Screaming Eagles“ je zařazena čistě jako evropská bonusovka, svým nábojem má schopnost album probrat k životu, stejně tak je na tom i naprostá klasika (a opět evropský přídavek) „Borderline“. Bez citovky „Tears Of A Clown“ by to asi nešlo, neurazí, ale vedle minulých pomalostí je to trochu chudší příbuzný. A pak už se jede podle zajetého mustru, kde místo intenzivního jiskření se občas jen sem tam zableskne.
Nic zásadního se neděje, U.D.O. si prostě jen vybrali slabší chvilku. Ani v tomhle kole si však nedovolím z klávesnice vypustit hlášení, že se Uďákovi nepovedla. Je to další solidní (podtrhuji výraz solidní a vzpomeňte si, že v momentě, kdy jsem tenhle výraz užil poprvé, dostali jsme se na dno Udografie) zářez na pažbě kapely. Ovšem budeme-li hledat kousky s logem U.D.O., na kterých se v mé sbírce nejpravděpodobněji objeví nějaká ta vrstvička prachu, vedle alba „Solid“ to bude právě „Mastercutor“.
|
Hostem dnešního večera je…Mastercutor!
