Možná je to zvrácenost, možná jen důsledek dnešní úspěchané a přeinformované doby. A dost možná, že už začínám senilnět. Ale (vztáhnuto na hudební oblast) občas se mi zasteskne po starých časech. Po době, kdy člověk byl schopen nejen naposlouchat a vstřebat, ale taky do detailu si zapamatovat a kdykoliv mezi podobně (a někdy zcela uniformisticky) znějícími kapelami neomylně rozpoznat konkrétního interpreta. Přiznávám, že v dnešní masivní záplavě novinek s tím mám čím dál větší problém. A tak se rád vracím ke spolkům, které si i přes pořádnou vrstvu prachu na svých stopách v dějinách zachovávají auru nadčasovosti a nezaměnitelnosti.
K jedněm z těch, u kterých bez zaváhání, byť třeba o půlnoci, vyhrknu při poslechu kteréhokoliv kousku diskografie (hm, tedy alespoň prvních třech částí) jejich nacionále patří i němečtí Heavens Gate. Kapela, která na přelomu 80. a 90. let minulého století patřila ke smečce, dravě se rvoucí o místo na výsluní power metalu, kapela, která oplívala mohutným potenciálem a která, bůhvíproč, nikdy nepatřila k tahounům žánru. Kapela, v jejíž řadách se proháněly osobnosti, jejichž podpis i dlouhé producentské prsty lze nalézt na významných počinech i v současnosti (Aina, Redkey, Virgo, Rhapsody, Luca Turilli, Dreamquest, Angra, Shaaman, Heavenly…). Kapela, která postupně rezignovala na veškeré ambice. Což se projevilo nejprve naprostým osvobozením od čehokoliv trendového a následně definitivním (zřejmě…) upadnutím v zapomnění.
A přitom svým prvním zářezem na pažbě Heavens Gate nekompromisně vyvalili nebeskou bránu a dravě vtrhli do metalového ráje. Už dramatické intro „The Gate“ a první řezavý riff skladby „In Control“ dávají tušit, kterými že cestami se Heavens Gate budou ubírat. Ve chvíli kdy se přidá druhá kytara a šlapavá rytmika, musí zaplesat srdce každého příznivce klasického speed metalu. A štiplavě suverénní hlas Thomase Rettkeho, jeden z typických a v heavy světě snadno identifikovatelných vokálů, nasadí produkci Heavens Gate královskou korunu (či snad nebeskou gloriolu) od samotného úvodu. Bublavá basa a dunivé bicí v následující „Turn It Down“ rozšíří obzory Heavens Gate od rychlosti k síle, důraz od kvaltu je přenesen do dynamičnosti. Kytarové sólo nikam nespěchá, pohraje si s každou cestičkou a Thomasovo „dráždění“ ve výškách, na samé hranici prasknutelnosti jeho hlasivkového materiálu je naprostá lahůdka. Se „Surrender“ se znovu ponoříme do opojné chuti divokého metalu, razantní melodika a kvapíkové tempo s přímočarým základem jsou základním kamenem, na který Heavens Gate průběžně a jakoby mimochodem nabalují kouzelné kudrlinky, které dokáží vyburcovat vaší pozornost. Z nádoby se syrovým rockovým základem zhluboka kapela nabrala v „Hot Fever“. Nejrychlejší záležitost na albu, s (pro dnešní dobu) minimalisticky a syrově působivým náznakem chorálu a nádherně klišovitým textem („…hard as a rock, cold as the steel…“) to je „Tyrants“, skladba, z jejíž buněk bylo vypěstováno následující a nejúspěšnější album Heavens Gate. I s rozhoupanou hrdinskou náladou si Heavens Gate pohrají naprosto suverénně. Vezmete-li v úvahu, že se píše rok 1989, tak srovnání s manowarskou pompou nezní nijak nabubřele a a rozmáchlá důstojnost vyprávění o bojovníkovi jménem „Iron Sword“ působí impozantně. Nejdelší kompozice „Shadows“, si pohrává s pomalejším motivem. Famózní Thomasův vokál v jejím úvodu, kdy se ostatní muzikanti odmlčí, přechod z vypjaté nálady do klouzavě chytlavé melodiky a kytarové válčení vám však absolutně nedá vydechnout a Heavens Gate šponují napětí až do samotného konce. Původní verzi alba zakončuje předělávka z pera kanadské písničkářsky Joni Mitchell „This Flight Tonight“ (po které sáhli např. i Nazareth či Iron Savior), kterou si rettkovci zpracovali k obrazu svému natolik, že je plnohodnotnou součástí alba.
V roce 1999 došlo na reedici alba, kdy pod názvem „Boxed“ přidali Heavens Gate k původnímu albu ještě dvě épíčka, „Open The Gate And Watch“ z roku 1990 a „More Hysteria“ z roku 1992 s živým bonusem v podobě skladby „Rising Sun“, další verze tohoto alba se objevila i jako dvojcd s akustickým EP „In The Mood“ z roku 1999. A protože Heavens Gate byli na přelomu 80. a 90.let skutečně mimořádně schopní, veškerá chvála za debutový počin se vztahuje i na tyto doplňky, které by se na výtečném albu „In Control“ rozhodně neztratily. Obzvlášť pak upozorňuji především na hračičkově rozvernou „Dancin´ On A Rope“ a uřvanou bonusovku „Cry It Out“.
Lepším způsobem se do hudebního světa snad ani nedá vstoupit.
|
