Za Rakouska bylo líp!?!? Asi budu zase vypadat jako staromilec a zpátečník, ale debutové album hradecké Ramayany ve mně vyvolalo pomyslnou interní diskuzi o tom, zda současná vyspělá technologie, umožňující kdykoliv a komukoliv pořídit jakýkoliv záznam, musí být vždy pouze ku prospěchu věci. V současné záplavě zvukově precizně vypilovaných, hudebními nápady alespoň částečně hýřících a instrumentálně dokonalých nahrávek, hrnoucích se ze všech koutů vesmíru (ale jsem si vědom, že srovnávám nesrovnatelné…), dostupných na každém rohu, těžko zaujme na koleně vytvořená domácí Popelka. Ačkoliv, zavzpomínám-li např. na album „…časem zapomenutí“ libereckých Act Of God, tak výjimky existují. Naštěstí, i s ohledem na všechna následující „ale“, za hranici kontraproduktivnosti, tedy do bodu, kdy by vydání alba kapele spíš uškodilo než prospělo, se Ramayana na svém eponymním albu nedostala.
K albu jako celku mám tři zásadní připomínky, které mozaikovitě vytvořily jeden téměř konečný obraz. Monotónní minimálnost. Monotónnost vycházející za a) z plochého zvuku, za b) z limitujících jednotvárných, nenápaditých a opatrných bicích a za c) z lásky k motorům. K použití výrazu „téměř“, signalizujícím fakt, že album „Ramayana“ si nezaslouží poslat na odstřel, mě přivedly dvě skladby. Titulní „Ramayana“ a především závěrečný „Bruce Cat“. Skladby (obě z pera klávesáka Honzy Řezníčka), které dokáží navodit atmosféru a které unikají stereotypnímu tempu. Ač je u „Ramayany“ studiový závěrečný chorál proti živému provedení na křtu alba přece jen přizpůsobený celkovému vyznění desky, společně s chytlavým „překřikováním“ v „Brucovi“ je, tak jak jsem naznačoval v reportu, vokální barevnost nejsilnější složkou téhle kapely. Ne snad, že by kluci byli kdovíjací pěvci. Do charismatu Richarda Mastila (Hysteria) či Lukáše Gracy (D.N.A.) – abych se držel podobně zaměřených kapel – jim ještě pořádný kus cesty chybí, ale hledám-li výchozí bod, kterým může Ramayana zaujmout, vyčnívá hlasová pestrost nad všechny ostatní složky vcelku výrazně. Někde na půl cesty zůstal „Rytíř“, kterému chybí výraznější melodický nápad, chorál (a jsme zase na konci osmdesátých, respektive začátku devadesátých) zní jak svého času SPS a tak nejvíc asi zaujmou archaické (což je v tomto případě naprosto na místě) klávesy. To, že kluci mají blízko k motorkám, je evidentní už ze samotného tracklistu, kde ze sedmi skladeb se čtyři týkají rychlých kol. Nemůžu se však zbavit dojmu, že úrovně bezmotorových skladeb dosahuje pouze úvodní „Road To Hell“, která nepostrádá švih a elán a velice slušně šlape (a o to by motorkářům mělo jít především). U ostatních třech „koleček“ mi s blížícím se koncem desky postupně dochází trpělivost s posloucháním jednoho a toho samého. Inu, motorkář ze mě už asi nebude, vůně benzínu a texty o motorkách na mě moc nezabírají. Tak snad někde na motosrazu zafungují důkladněji, mě osobně (hlavně pak „Motorový Blues“ a „Jízda“) naprosto míjí.
Ramayana jsou klasickým příkladem rčení, že řetěz může být pouze tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Za ten považuji bubeníka Romana Haláčka, jehož hra působí naprosto nezáživně. Nechci na Romana svádět celkovou nevýraznou plochost Ramayany, nečekám, že každý bubeník musí předvádět rukolomné kreace, aby měla kapela šanci zaujmout, nicméně chybějící dynamika jeho projevu svazuje ruce celé kapele. Připočtěte k tomu sterilní zvuk a výsledek je tak nějak nerozhodný.
Album „Ramayana“ je typickým obrazem mladé tuzemské kapely na startovní čáře, trpící nedostatkem peněz i zkušeností. Na druhou stranu, díky badatelské činnosti po kořenech dnes už zavedených jmen domácí scény můžu Ramayanu a její příznivce uklidnit, že debutová alba některých kapel, které si své jméno v domácí metalové obci již vybudovaly, znějí podstatně bezvýchodněji. Troufnu si ale tvrdit, že o moc větší dostřel, než do řad již zasvěcených fanoušků, momentálně Ramayana nemá. Nějak se začít musí. A výsledkem mého vnitřního monologu je pocit, že mi tohle album nijak zásadně nevadí a najdu si na něm i zajímavé momenty. A to snad je jako důvod k jeho existenci dostačující.
|
