Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá… A co že se ozve, budete-li halekat do hor? Jsou dvě možnosti. Buď vyrazíte do kopců a vyzkoušíte si to sami a nebo zastrčíte do přehrávače loňské album frýdlantské Silesie „Ozvěny hor“. A protože horská echa Silesie u mě nedopadla zrovna jednoznačně a já nevěděl, z které strany se do hodnocení pustit, rozhodl jsem se vzít to tentokrát nikoliv od lesa, ale úplně od konce.
Za normálních okolností bych totiž rezultát o debutovém albu Silesie zakončil tím, že „Ozvěny hor“ určitě stojí za poslech a na své si přijdou zejména příznivci klasického, melodického, ne příliš hutného heavy – power metalu s progresivními vlivy a hlavně obdivovatelé barevných kytarových kousků. A ke spokojenému zamručení zbývá dotáhnout a vypilovat jediné. Nevýrazný zpěv, který razanci a barevnost skladeb strhává o hodný kus pod vrcholek hory. Jenže schválně si někdy zkuste sami, jaký efekt mají výtky vůči někomu, kdo ještě dřív, než mu začnete lát, se sám dobrovolně přihlásí ke své slabině…
A tak si dovolím ocitovat ze stránek samotné kapely: „…Původní idea byla tato: nahrajeme základy, zpěvy nahrajeme jen v demo verzi a předáme opravdickému zpěvákovi nebo zpěvákům, kteří nahrávku opatří svým hlasem. Prostě jsme chtěli udělat z nouze ctnost a to, že nemáme zpěváka, alespoň využít k zajímavému experimentu…“ Jak už asi můžete tušit, experiment podle představ nedopadl a album nazpíval bubeník (a příležitostný zpěvák) Milan Marek. Škoda, přijde mi, že potenciál skladeb tak zůstal ve většině případů poměrně nevyužitý a tak trochu chybí „Ozvěnám hor“ třetí rozměr.
Jak by mohlo úspěšné realizování experimentu vypadat, naznačuje jen epická skladba „Řeka“, ve které se se svým vysokým hláskem objevuje hostující Hanka Šlachtová ze Salamandry (která vypomohla i s klávesami). Vokální kontrast vůči zbytku alba tak dělá z téhle skladby ne-li úplnou špičku, tak alespoň jeden z horských vrcholů. Mapu vrcholových výstupů lze dokreslit i se závěrečnou „Maryčkou Magdonovou“, kde neotesaný a syrový hlas Milana dokonale zapadá do celkově pochmurného vyznění skladby. Depresivní nálada, která z „Maryčky“ sálá, jen potvrzuje fakt, že když umíte vytvořit tu správnou atmosféru, tak staré eposy z pera básnických klasiků jsou ideálním materiálem ke zpracování. A o muzikantských schopnostech Silesie vypovídá i skutečnost, že v „Maryčce Magdonové“, která trvá přes deset minut, se stále něco děje a nemáte čas ani na moment vydechnout. A do třetice vše nejlepší. V „Třinácté komnatě“ zavane hodně svěží tvrdý vítr a jako bych (zejména v refrénu) zaslechl melodickou přitažlivost Cruel Barbarian. Skladby, které asi nejvíc doplatily na absenci výraznějšího zpěvu, jsou „Šance tu je“ a „Vlast“, kde zdravý kytarový základ by si zasloužil podpořit živějším vokálním projevem.
Silesia dobře vědí, v čem tkví jejich síla. Jednak sází na příslušnost ke svým kořenům a v podstatě na celé ploše alba se tak nějak nenápadně prohání po slezském kraji (i když sem tam zabrousí i do krajů českých, stále se tak nějak drží „doma“), ať už je to úryvek ze Starých pověstí slezských v úvodní „Horalské zemi“, eponymní instrumentálka „Silesia“ či již zmíněná „Maryčka“ Vědomi si toho, že hlasovou nedokonalost hravě překryjí kytarovým běsněním, nasadí vcelku netradičně hned po recitačním úvodu instrumentální „Silesii“, aby své hráčské umění předvedli i v dalším průběhu v progresivní „Tanečnici“. A v případě téhle party to klidně budu opakovat dokola, kdykoliv kytarista Zdeněk Janout a basák Radim „Steve“ Raška hrábnou po svých nástrojích (samozřejmě, pokud mi Milan Marek u mikrofonu neladí, u škopků je to úplně jiné kafe), má dušička se blahem tetelí.
Věřte mi, že přání Silesie o držení palců při hledání zpěváka plním do puntíku. Kdyby se to povedlo, třeba by se na severní Moravě urodil pokrevní potomek kultovních Citronů. Ještě k tomu kusanec cesty chybí, ale šance tu je.
|
