Dokážete si představit, jak by asi vypadal váš obývák poté, co by se jím prohnala historická makedonská armáda? Radši to nebudu domýšlet, zvýšení adrenalinu by mohlo znamenat i to, že se vám v pokoji začne projevovat, byť jen jediný vojáček s kopím délky přesahujícím pět metrů, zvaným sarissa. Podobné účinky na hladinu vašich emocí by mohla mít i stejnojmenná kapela z řecké Soluně, která by se z hlediska doby svého vzniku dala pomalu zahrnout taky do učebnic dějepisu. Datum vzniku téhle skupiny se datuje do léta páně 1985 a k zajímavostem o Sarisse patří rozhodně i frekvence vydávání albových počinů. Už po deseti letech existence debutové album (kterému o sedm let dříve předcházelo první demo) a po dalších deseti letech recenzované album „Masters Od Sins“. Ač tedy nelze historii kapely považovat za příliš obsažnou, nutno zmínit, že v řadách kapely se u mikrofonu (byť jen epizodně) mihnul i Dimitris Liapakis, jehož snad netřeba představovat.
Ke cti skupiny nutno přiznat, že doba zrání nového alba (tato údajně dosáhla délky jednoho roku) měla na konečný výsledek pozitivní vliv. Zjevně totiž nezáleží pouze na délce sarissy, či (chcete-li) na délce života Sarissy, podstatné bude to, kdo se Sarrisou zachází. A pište si, že jméno multiinstrumentalisty Jima Selalmazidase, který kromě bicích a zpěvu obstaral zbytek nástrojů, stojí za zapamatování. Důvodem k procvičování paměti je Jimův přístup k power metalu. Hledáte-li tak trochu (nenápadně a přece nepřeslechnutelně) jiný power metal, s tradičním základem, ozdobený teatrálně symfonickým nádechem, hrstkou progresivních elementů (ale pozor, přirovnávání Sarissy k progresivním kapelám bych bral hodně s rezervou), načichlý drobnými výlety do různých hudebních končin (ať už je to nádech blacku v „Hypocrisy Crusade“, či zakomponování domorodých elementů v „Deathdance“), s čistým zvukem a silnými muzikantskými výkony, jste na správné adrese. A i když u prvních tónů úvodní „Bleed (Till The End)“ vám možná zabliká varovné světýlko, že přesně tuhle náladu a pompézní zvuky znáte od Nightwish či Rhapsody, buďte v klidu. Iluzi dalšího klonu Sarissa nenechá zbytečně dlouho při životě. A že se do alba poměrně těžce proniká a vstřebat a přijmout ho při prvním poslechu je docela náročné? Jářku, to je daň za neotřelost.
Na albu najdete kupu příjemných melodií a oceňuji zejména nezastupitelnou roli kláves, které albu dodávají šťávu bez toho, aby zbytečně dominovaly. Nejvíc na mě zabírá beznadějné napětí v příběhu z řecké historie „Deathdance“, přímočará, nekomplikovaná, vláčná a tradičně powermetalová titulní „Masters Of Sin“, válečnická „Envious Critics“ se skvělým doprovodným zpěvem a pestrá „Nemesis“ s minimalistickým a přece působivým chorálem. K výborným výkonům členů kapely bych měl jedinou připomínku. Sporadická hra zpěváka Nicka Iglezose na výšky King Diamonda (zejména v „The Struggle“ a v již zmíněné „Bleed“) mi do uší prostě neleze.
Podle zpráv na webu chystá kapela v srpnu 2007 nahrávání svého „best of“ a nový materiál by měl následovat hned, jak to bude možné. Vůbec by mi nevadilo, kdyby Sarissa porušila své tradice a zkrátila své plánovací termíny alespoň na socialisticky zaběhnutou pětiletku (od „Masters Of Sin“ už nějaká doba uběhla a tak se nám ten čas krátí…). Zatím tedy vezmu za vděk pravidelným schůzkováním s „Pány hříchů“. Vrcholků osobních hitparád tohle album sice těžko dobude, ale rozhodně to není marné setkání.
|
