Dění kolem ruské kapely Mechanical Poet po vydání jejich geniálního debutu "Woodland Prattlers" z roku 2005 připomínala telenovelu. Skupina se nejdříve rozhodla rozpadnout (což mě hluboce zasáhlo), poté znovu sloučit (což mě pohladilo na duši), následně ohlásit změnu stylu a hudebního směřování (což mě šokovalo) a nakonec vyměnit většinu kapely (z čehož se mi udělalo nevolno a týden se mi zdály noční můry). Ač se mi nechtělo tomu věřit, nakonec se jim i přes takové peripetie přeci jen podařilo vyrobit a vydat svoji druhou dlouhohrající desku.
V první řadě se musím přiznat k tomu, že kdybych při posuzování CTFFC úzce lpěl na jeho porovnávání s předchůdcem, nejspíš bych ho musel proklít i s jeho tvůrci. Naštěstí jsem si své zklamání odbyl již při čtení zpráv o vývoji kapely a k poslechu samotnému jsem mohl přistoupit s o něco chladnější hlavou a větší rozvahou. Název zůstal, ale kapela se změnila, nechme tedy minulost ležet (i když na čestném místě na polici).
Přistoupíme-li tedy k albu bez předsudků, co uslyšíme? Inteligentní moderní poloprogresivní pop-rock s příměsí komixově noirové atmosféry. Spíše hravý než hluboký, instrumentálně tajemný a vokálně odlehčený. Jakoby bez větších ambicí, ale se sympatickým nadhledem. Materiál stvořený Mechanickým Básníkem se nesnaží tolik dotýkat (s výjimkou občasného zalechtání) posluchačovy duše, jako ho spíš bavit. A to se mu daří dobře.
Jednou z klíčových kvalit je všudypřítomný humor, který je zřejmě v kapele nesmrtelný a bude ji doprovázet až do konce všech jejích hudebních životů. Parodický hororový koncept o městě plném podivných temných událostí, poskládaný z nejrůznějších historek je velmi svěží. Stejně tak hraní si s jazykem a slůvky v textech. Vrcholným vtipem je skladba "Dolly", která by ledaskoho mohla hudebně šokovat; já se u ní od srdce zasmál. Legrace ovšem neznamená, že by MP nesáhli i do negativnějších emocí. V tomto směru dbají vyváženosti mezi Waltariovski bezstarostnými a dojemnějšími melodiemi.
U melodií můžeme ještě chvíli zůstat, protože jsou neméně důležitou přísadou. Z čistě hudebního hlediska vlastně tou úplně základní. Kapela si totiž dala setsakra záležet na jejich chytlavosti. Kousky jako „A Rose For Michelle“, „Spikeyhead + Miremaid“ nebo „The Afterguide“ působí hned na první poslech a jen těžko se dostávají z hlavy. Jsou prvním (a pro někoho možná i posledním) co přiměje člověka pustit si to album znovu. Na druhou stranu v nich ale vystupuje klasický rozpor bezvadný refrén – slabší stať, který dotírá u MP poměrně často.
Ale ani instrumentaci nesmím tak pomlouvat, pořád je tu znát cit, který přináší mnohá silná místa. Zaranžováno je slušně a s jasnou představou o tom, kam chce kapela směřovat, a to dodává kompozici na kvalitě. Ačkoliv, jak již bylo řečeno, do velké hloubky či nějakých experimentů se nepouští. Zatlačení hudební složky více do pozadí oproti zpěvu na jednu stranu působí velmi tajemným dojmem a dodává na životu kýženému feelingu, ale o to více zdůrazňuje popověji laděné vokální party, které pak v celkovém dojmu převládají. To považuji za chybu. Mladičký pěvec s kouzelným jménem Jerry Lenin je velký entuziasta a talent v ohebnosti hlasu, ale nedostatky v partituře tím nezachrání.
Album není nijak vyjímečně dlouhé, ale přesto ke konci trochu ztrácí dech. Je vidět, že mainstreamovější přístup není tak silný, aby náročnějšího posluchače zabavil po celou stopáž. U některých písní je znát upřímná snaha o zajímavé hudební postupy a můžu o nich říci, že kromě chytlavosti jsou zajímavé i na pozornější poslech. U jiných ale zase nacházím spíše pozlátko a nemůžu přijít na to, čím by mě mohly zaujmout. Trochu důkladnější selekce by možná tu blýskavě barevnou mozaiku trochu lépe zpevnila. Takhle neustále hrozí rozpadnutím, což nahrává pachuti povrchnosti, které se CTFFC nedokáže zcela zbavit.
Vidíte? Nakonec mě to ani tak nebolelo a můžu tomu s klidným svědomím udělit i celkem slušné hodnocení.
|
