Deska Munching the Rotten z roku 2005 je sice albuvým debutem holandských Arsebreed (v současnosti je druhé album na spadnutí), k amatérství má ale velmi daleko. Členové této kapely mají dle svých profilů již slušné zkušenosti z mnoha jiných kapel podobného žánrového zaměření (například Disavowed). Zřejmě i to jim pomohlo vrhnout se na tvorbu tohoto svého projektu bez jakýchkoliv rozpaků a s patřičným nadhledem.
Arsebreed totiž přesahují hranice brutálního death metalu, ze kterého vycházejí. Konkrétně inklinací k větší technicitě a hlavně nesmírně svědomitým přístupem a citem k aranžování. Tak mnohoznačně a dynamicky napsaný materiál není v tomto stylu zrovna standartem. Každý nástroj, včetně zpěvu, dostává k dispozici prostor přesně ve chvíli, kdy to perfektně sedí a kdy s ním dovede naložit co nejefektivněji. Kapela dokáže výborně vystihnout, kdy má kakofonický nával ustoupit zavrzání kytary nebo basy, kdy stačí jediná zavrčená slabika k tomu, aby jak rána obuškem dovršila devastující efekt hudebního útoku.
Primát v tomto hraje vokál, který mě naprosto dostal. Ne svým rozsahem nebo kvalitou, které patří, i přes duo zpěváků, spíše k lepšímu standartu. Já totiž místy až nechápal, jak je možné, že tak dokonale dokáží vystihnout podstatu skladby, doplnit instrumentální linku a posunout celkový vjem o úroveň výš. Je to jako škubnutí židlí, na které tak tak balancujete se smyčkou kolem krku. Tohle si vážně vychutnávám! Je dobrý pocit, když mi někdo dokáže podat jasný důkaz o tom, že brutální chropot není jen samoúčelná řezničina, ale že se dá použít k zásadnímu uměleckému prospěchu věci.
Arsebreed se příliš nezastavují, nezpomalují a vše zvládají v maximálním nasazení. Tradičně masivní technické kytarové rajtování, kdy vlastně kytarista téměř neustále spočívá ve statusu sóla, ze kterého jen občas vykrystalizuje nějaký zběsilý riff. Výrazná basa, která se neupejpá zahrát si i ve vyšších tónech než těch na hranicích schopností lidského ucha. Bicí s tou milou schopností proměnit se v artilérii, ale přitom poslouchatelné i samy o sobě… Všechno, snad kromě malých třešniček na dortu v podobě různých breaků, se odehrává ve vysokém tempu a nekompromisním rytmu.
Arsebreed ukuchtili třicet minut pěkně ďábelského guláše. Mistrně kořeněného.
P.S.: Nedá mi to, abych se nezamyslel nad gore tematikou. Nemám ji rád, připadá mi zcela zbytečná, bezúčelná a nesmyslná. Neříká mi vůbec nic a nedovedu si představit, co by také říkat mohla. Do hodnocení jsem to ale nepromítl. Budu si ještě muset pořádně promyslet, nakolik zásadní by měl mít názor na obsah textů vliv na hodnocení.
|
